EDka a kalhoty

Bylo nebylo...

Jakožto člověk obnovující svou garderobu mám povinnost se ohánět v doplnění nových kousků do skříně. Snažím se v rámci své osobní filosofie koupit tkz. aby se to dalo kombinovat se vším. Aktuální ruleta padla na obyč černé kalhoty. Ty nejobyčejnější z nejobyčejnějších, pohodlných černých kalhot na světě. Aby bylo jasno, já kalhoty nekupuji nikdy záměrně, toto byla určitým způsobem krizová situace. Říkala jsem si, jaká to bude brnkačka, vejdu do obchodu, kouknu, uvidím, vyzkouším, beru, ostřehbitý kauf. Bohužel, všechny tradiční obchody zklamaly, sekáče také nevyhověli, už jsem začala pomalu depkařit - jak mi ty kalhoty nemohou být, velikosti razantně nesedět, střihem nelíbit,... měla bych snad zhubnout nebo co? A potom mi došlo, že se asi tak cítit mám. Ono to ani jinak nejde, když všude vidíte kalhoty jako na panenku, čím méně látky, tím lépe. Co nejméně látky, za co nejvyšší cenu, kvalitou neodpovídající. Oděvním společnostem jde o čistý zisk, o moc nad zákazníky, je jim jedno, že Vám roste komplex tělesných proporcí, které lehce neoblečete i přes to, že se vyloženě nevymykáte (třeba, že nemáte nohu navíc).

A od kalhotové méněcennosti mne osvobodil Lidl a jejich takřka každotýdenní nabídka gatí.

Zazvonil konec a honby za kalhotami je konec. Alespoň prozatím.

Svá

Klišovatost

Řídit se kýči, řídit se klišé.

Je vskutku roztomilé sledovat, jak někteří argumentují v žabomyších válkách. Hádky o ničem, každopádně argumentace ve stylu osočování "žiješ v klišé" je úsměvné. Mohlo by se říci, že v určitých klišé žijeme všichni - klišé alkoholu, klišé mouder, klišé sledování drbů,... ach, bože. Zase se ztrácím ve smyslu plivání nenávisti. Já vážně nevím, jestli je to u některých lidí přímo v povaze nebo je to jen pro zpestření jejich životů... no... kolem a kolem, je mi mdlo.

Asi se začnu více zajímat o životy druhých, sledování v rámci psychologie, abych alespoň trochu pochopila. Kdo by chápal, proč jsou lidé svázáni nenávistí, nechť mi to napíše. Závist, nevyrovnanost, hloupost,... bych si měla vybrat. A nebo se na to prostě vy**** a přestanu se zasekávat.

Souboj zlepšení

Je půl jedné ráno, nedá mi to a musím vylézt z postele. Může za to brouzdání na cizích i známých profilech, na tisících snímcích zvěčněných lidí, jejich na pohled hezkých a spokojených životech, popiscích, ze kterých se Vám chce vykřiknout do tmy. Lidi jsou šťastní a ne proto, že by žili jen sociálními sítěmi, sdílí pozitivní střípky, chlubí se spokojeností. A i když vím, že se v jejich životech odehrávají i negativní věci, kterými se nechlubí, nemohu se smířit s faktem, že já nemohu ukázat ani střípek podobné spokojenosti. Hraničím s úzkostí, nejsem šťastná tak, jak bych měla, nemám jiskru, kterou bych měla mít. Připadám si jako zajatec a troska. Psycho.

X

Čekám, že se konečně seberu a nebudu tu fňukat. Za poslední měsíce se pořádně vyspím, koupím si do pokoje levanduli, rozjedu se do zahraničí. Budu studovat se ctí, s větším zapálením, nebudu flink. Stanu se vyrovnanější, pokornější, přející. Že konečně o sobě dám vědět tak, jak mám. Přečtu každý měsíc alespoň jednu knihu. Dostanu se z vztahové psychózy. Začnu více přemýšlet bez zahlcení.

A dost, jsem šíleně ze sebe unavená.

Žer železo

Jsem si jista, že můj zdravotní stav je drtivé většině lidí na této planetě vyloženě u řiti. Ale stejně o něm něco napíši, abych si mohla přečíst své upřímné přiznání, viděla černé na bílém, co dělám špatně a konečně s tím něco začala dělat.

Jsem vegetariánka a nedržím si přísun živin, protože jsem líná si vařit. Ráda bych po sobě hodila kamenem, aby se mi skutečně rozsvítilo, byla jsem chytřejší, lepší, úžasnější a v neposlední řadě si přísun živin začala hlídat.

Do teď jsem razila přístup "nosím tričko Nirvana, ale ve skutečnosti ji neposlouchám" = "jsem veg, ale co papám si nehlídám". Tak jako kotvím u hudby téhle boží kapely, tak chci nosit tričko, ne, jen z pozérství, ale proto, že nosit takové tričko by mělo být samozřejmou ctí a prokázáním úcty.

Takže si začínám ofiko vařit. Amen.

Nirvanoholička

Vzpomínkový sysel

Mám spoustu materiálních věcí z minulosti. Je mi jich tak líto, vždyť se mnou strávili určitý díl života... ach, bože, tenhle přístup musím změnit, jinak se tu věcmi zavalím.

Pokládám si otázku: "Kdybych se stěhovala, co by se stěhovalo se mnou?" ... ale co ten dětský cinkající telefon se žlutým sluchátkem, vždyť jsem ho jako malá tak milovala... jak se proti takovému argumentu mám obrnit? 

Pamatujete na Kinder vajíčka? Mám soudek plný postaviček a další se mi válí ve skříni v pokoji, vyhodit je je pro mě nemyslitelné, tolik peněz, tolik okamžiků rozzářených dětských očiček... vím, že mi k ničemu nejsou, vyhodit je nechci, ale co s nimi, nenapadá Vás něco? Napadl mě dětský domov, ale jistá si nejsem, přece jen tolik malých postaviček... napadl mě i jakýsi projekt, kdy bych udělala speciální pytlíčky, kde by postavičky byly... uvidím.

Ale vraťme se k mé posedlosti schraňování věcí z minulosti, které pouze zabírají místo. Co se starými sešity ze základní a střední školy? I když vím, že je v podstatě nepotřebuji, možná jen pár z nich, tak... nechci je vyhodit. Tak trochu mě to deptá a nevím, co si počít. Tolik věcí zabírající místo jiným, novým. Dívat se na staré věci a vzpomínat na již minulé... nejsem si jistá, zda se tím mám pohltit a nechat věci tak, jak jsou nebo je vyhodit?

Budu ráda za Váš pohled, shromažďujete vzpomínky materiálně nebo jen ve střípcích v hlavě?

Vaše shromažďující blogerka

Monology ovoce

Občas si jen tak otevřu blogger s nadějí nového nadprůměrně dobrého článku. Někdy zůstanu jen u té touhy napsat něco opravdu přelomového, něco čím bych se opravdu hodně trhla od blogerského standardu... ale... vždyť já jsem stále mimo blogerský standart, tak proto již nemohu být více "trhnutá".

•

Deprese, úzkosti, duševní poruchy,... jsou v celku trendy. Až se dá zcela jistě předpokládat jejich nevěrohodnost. Ale tak co, člověk je potom "kůl" a také je to univerzální omluva na cokoli. Jak se asi mají potom cítit ti, kteří danou záležitostí skutečně trpí? Pak se nedivme rozmachu zveličování takových vážných odchylek v psychice - spousta lidí skutečným případům nevěří.

•

Nějak nevidím smysl v tom, na sebe navléci všechno, co se právě nosí. Vídám dennodenně hafa holek, vypadající jedna jako druhá. Žádný jejich podpis osobnosti, jen od hlavy až k patě jedna chodící figurína. A to spoustě holek to ani nesluší, nesedí to k nim, ale tak, hlavně, že je to v módě.

•

Pár minut poslechu rádia a cítíte se vymletě. Poměr písní, co jsou strašně (ano, zase) "kůl" a těch, které Vám z mozku neudělají puding je dost nevyrovnaný. Měly by to vyvažovat, pro dobro všech.

...

Tak jsem si zase postěžovala a jedu dál!

V něčem se možná i opakuji, tak se Amazonsky omlouvám.

Mějte se fajn a nezapomeňte ventilovat jakýmkoli způsobem to, co Vás vytáčí, i když se to nemusí líbit každému ♥

Vaše blogerka

Cvičební uvozovky

Po druhé snědené čokoládě se musí člověk zarazit a říci si: "Nežer tolik sladkého, proboha, budeš macík!" Je až neuvěřitelné, jak ohromnou moc mohou mít sladkostní mňamóznosti. Ruská ruleta - zmrzlina... odolám, neodolám, odolám...

Pamatujete na Výzvu? Tak ta je už zase pasé. Vlastně již od konce posledního zkouškového období. Tento program je strašně fajn, má velký potenciál zachránit, povzbudit a nabudit spousty lidí. Má chyba je v tom, že se toho nedokáži držet. Nevím, možná je to tím, že nemám k periodickému pohybu vztah. Nebo jsem jen líná. Možná je podstata v mém nešvaru nechat se lehce ovlivnit různými faktory, např. stresem. Stačí mi málo a jsem totálně v ... a pohltí mě chuť "na nic", ani na věci, které mi dělají radost (do toho by se okrajově pohyb dal zahrnout, ale tím, že se tady kaji by to bylo lehce nevhodné). Ale jako ano, pohyb mi dělá radost - po běhu, cvičení s videem se cítím... povznesena nad své "nehybné já, které je lehce ovlivnitelné leností, stresem, atd.".

Možnost chodit do fitka mi přijde nákladná. Pod vedením specialisty bych se možná cítila pod větším tlakem a myslím, že ohledy na svůj zdravotní stav by se v potaz brát měl v případě, že má člověk nějaké osvědčení (mám šílený problém s jakoukoli zátěží, svírá se mi hrdlo,... musím se poptat a otestovat, zda není chyba jinde, než ve fyzičce). Ale v podstatě tuto možnost nezatracuji, možná by mi vedoucí ruka pomohla a možná také sama hledám důvody "proč to nejde".

Váš blogerský zajatec v "Cvičebních uvozovkách"

Deník vysokoškolačky • English trouble

Asi bych se měla veřejně přiznat (i když extra veřejné to nebude, blog sleduje hrstička úžasných lidiček, co umí udržet tajemství ♥ ). Bojím se chodit na hodiny četby anglických filosofických textů. Mrtě nových slovíček, držení se významu, kontextů,... to je fakt hard core. Je opravdu nepříjemné si přiznat, že mi něco nejde a ještě k tomu s tím začít aktivně něco dělat. Beru to jako formu terapie a umění, že si něco takového na rovinu vpálím.

Maturovala jsem z Aj. Nekecám. A ne, opravdu Vám papír, že jste nějaký určitý stupeň angličtináře, nedokáže Vaše schopnosti nezamotávat se ve směti anglických významů, výrazů, obratů,... a všemožných... no... anglických věcí prostě. :D

Možná řešení: snažím se být spjatá s anglickými slovy, větami, co nejčastěji. Doufám, že to zabere co nejrychleji, jinak emigruji mezi poníky. Tak strašně jsem se za sebe na oné hodině styděla... ani popsat tu hanbu nemůžu, beru to jako takové své zklamání. Nejen, že jsem z tohoto jazyka maturovala, ale mám ho již od čtvrté třídy... zabrousím více do historie. Samozřejmě má aktuální neschopnost normálně přeložit větu náleží hlavně mně.

Základní škola nebyla v tomhle ohledu nic moc. Byla jsem za dvojkařku a to bylo bráno vesměs jako "póvl". Učení stylem - tak se nauč ty slovíčka, věty, rozhovor... příště se zkouší. A na závěr si zazpíváme: "Oh, McDonald had a farm, íjáá, ííjáá, hou...".

Má maličkost nedávno opustila stěny své klášterní střední školy s maturitou na první pokus. Bilance dvou Paní učitelek = dva odlišné styly v učení. Podiv nad tím, že jsme ve čtvrtém ročníku museli dohánět maturitní téma "My house" je na místě, poněvadž si vybavuji, jak jsme s první P. Č. pořádně probrali snad jen dopis.

A máme tu návrat do přítomnosti a můj "Englišééé trabl". Držte palce, ať se zmátořím.

Vaše Anglický-čajíček-pijící blogerka

= Denial =

Příspěvek, co by byl pozitivní a zároveň nebyl přesycen školními povinnosti... to asi nezvládnu.

Snažím se pohlížet na situace a věci s nadhledem, který se dostaví až potom, co šílím, zoufám, rvu si vlasy a bulím. Ne, vše najednou, ne v takové extrémní míře, ale pro ilustraci to bohatě stačí. Psycho, prostě.

Odmítnutí jako facka nebo pohlazení?

Představte si svůj zážitek z odmítnutí na obou stranách - nejdříve na té, kdy odmítáte a potom hned situaci, kdy jste odmítnuti. Vnímání obou stran vás docela profackuje. Zamyslíte se nad tím, jak vlastně odmítnutí podáváte a jak byste ho chtěli přijímat (nejlépe vůbec, ale těžko se mu v životě pokaždé vyhnete). A při následné aplikaci odmítací fráze si řeknete: "Sakra, tak takhle teda ne." a přepíšete všechno, kašlete na klišé, konečně myslíte nejen na své pocity a chcete mír na planetě Zemi i mimo ni. Možná i chvilku potrvá, než to všechno pořádně zformujete, protože velkým překvapením je pochopení, že klišé je pasé, upřímná a vlastní slova od srdce a mozku jsou přeci jen lepší. Debilní odmítací manévry, na obou stranách ostrova odmítnutí je to pro, alespoň trochu normálně empaticky smýšlejícího člověka, na nic.

Osobně se odmítnutím cítím ponížená. Ošklivě, až odporně nedoceněná. Ano, i v tomto případě si situaci, až moc beru. Při představě, že se taky tak cítí druhá strana, když je odmítána, je mi mdlo. Takové něžnější, ale stejně bolestivé týrání psyché. Zaplať pánbůh, že čas rány hojí a za uplynulou dekádu si možná matně pamatujete ten hnusný pocit, ale ne v tak trpitelské míře.

Jako kdyby nestačilo se vypořádat se svými pocity, berete na sebe břemeno i těch ostatních. Ultra dar empatie není zrovna závidění hodný. Cítíte se jako vymačkaný citrón, žíněnka nasávající kalnou vodu, cítíte citlivou rozšklebenou ránu uvnitř sebe, i když vám ten otevřený šrám vlastně nepatří. Volit život bez empatie nebo rozumu?

... a vida, zvládla jsem to, žádná škola, jen opruzenina na jinak v podstatě krásném pozadí života, které se říká anglicky Denial, neboli odmítnutí, popření, odepření, dementi,... těžko soudit, která všechna významová slova překladu jsou obsažena v článku. Akorát to pozitivní se zatím nekoná, škoda.

Mějte se pěkně a vypořádejte se, co možná nejdříve, z odmítnutí člověkem i životní událostí.

Vaše Blogerka

Strašáci

V šestém dnu Výzvy mi dal Tomáš velmi zajímavý podnět na článek. V rámci pravidelnosti a zvyků jsem poslouchala přednášku i na téma strachů, které mají vliv na všechna naše jednání. Přes ně nejede vlak, neuděláme krok, neoslovíme tajně milovaného člověka, neskočíme padákem, nepomilujeme se, nepřihlásíme se do tanečního kroužku, nepohladíme kobru, nevezmeme do dlaně pavouka, nenapíšeme test, nestudujeme vysněný obor, nezveřejňujeme články,... tu kobru berte s rezervou :D

Budu se držet jeho rozdělení tří klíčových strachů a rozpracuji je podle svého uvážení:

Nedokonalost

Kdo by nechtěl být dokonalý. Dokud si sami neuvědomíme, že je to hloupost, honíme se za iluzí ideálu, kterého se nikdy ani prstem nedotkneme. Jsme uvězněni v kleci médiích, podsouvající nám modelky s extra hubenými těly, s tvářemi bez poskvrnky, s velkými šatníky, s perfektními muži vlastními Ferrari a BMW,... nereálný svět na oko. Protože i modelka má své pupínky, pihy, zdravotní potíže kvůli dodržování přehnaně přísného jídelníčku, šatník vykoupený focením v plavkách při rozbouřeném moři, v extrémních zimách, pláče kvůli příteli, který je sice na oko pěkný, ale bije jí, nadává, ponižuje,... na oko huj, pravda fuj. Nespoléhejme se na to, co vidíme jen jako špičku ledovce. Pod hladinou je největší část rozhodující o celku.

Selhání

Strach ze selhání mám ve škole dennodenně. Jsem na sebe strašně přísná, chci si zasloužit tam být, vykoupit se, ale jdu na to zle. Mám na sebe až přehnané nároky, porovnávám své výsledky s ostatními, nedokáži se soustředit jen na sebe, stále nad něčím negativním dumám, nevěřím si. Zlá, Nectarinka! Tohle naprogramování nemám určitě sama. Musíme se ho zbavit, jinak se zlou potážeme (hmmm... potážeme, to slovo se mi líbí :D). Proč nejdeme do věcí upřímně na sto decibelů s pocitem síly a odhodlání? Proč se shazujeme? Neúspěch je přece součást lidského života, ne vše se podaří, proč se podkopávat a podporovat záporné? Když se ponoříme do neúspěchu při prohře, je to smutné, ale zamyšlení hodné.

Neznámé

Neznámé a neprobádané v nás budí obavy. Co když mne za branou strachů čeká něco zlého? Mám se odhodlat, překonat sám sebe a vstoupit do neznámého? Mám být odvážný? A proč ne? Kdo udává protiargument? Překonávejme své obavy, překonávejme své strachy, překonávejme sebe.

Nenechme se zastrašit strachy...
Vaše milující blogerka

*Mrtě blogů všude*

Jako bych byla zasypána... blogovým pískem :D

Jasně, je mi jasné, že mě nikdo nepochopí, "co to ta holka blábolí", ale pokusím se to vysvětlit... :D

V dnešní době má snad každý druhý člověk na této planetě blog. Je to super! Každý má jiný názor, jiné vyjadřování, vzhled, myšlenky,...

Na druhou stranu je škoda, že díky tomu, že je všude okolo nás opravdu mrtě blogů, zaniká tak trochu možnost objevovat opravdu kvalitní blog. Jasně, že je jich spousta, ale přijde mi strašná škoda, že je problém se k nim dostat, narazit na ně. Ráda nové blogy objevuji, brouzdáním narážím na opravdu různorodé exempláře. Ale přijde mi strašně líto, že spousta z nich je opravdu inspirujících, originálních a mají nepatrně pravidelných čtenářů oproti blogů, které mají "nahrabanou" čtenářskou základnu spamováním, děláním giveaway padesátkrát do roka, výměnou sledovanosti,... umělá základna čtenářů prostě.

Některé české "proslavené" blogerky staví svůj koncept hlavně na tom, co už tu bylo, provařené věci, které jsou na každém rohu. Už mě to nebaví. A to ani nemluvím o tom, že vyjadřování některých holčin je vážně k pláči, nemají správně dispozice k natáčení videí, ale stejně se přemáhají, proč, to nevím. Ale lidi je žerou, tak proč to nedělat, pro tu slávu. Asi mi jednoduchost některých blogerek a videí prostě nestačí.
Sleduji jediné blogerky, které natáčí videa - A cup of style. Působí na mě pozitivní energií, jsou milé, slušné,... a obdivuji jejich (na pohled) perfektní život. Úplná rodina, finanční zajištěnost, lidé jako z plakátu, úspěšné vzdělávání, blog jim jen květe,... ale i přesto působí slušně, nikomu necpou nic ze svého "ukázkového života", jen ten svůj super život natáčí, sdílí se světem. Ty se narodili pro to, být slavnými a úspěšnými. Sleduji je ráda, úspěch si zaslouží, přeji jim jen to nejlepší.
X
Jednou jsem klikla na nabídku lišty yt vpravo a... hrůza a děs. Holčina, co má cca čtrnáct tisíc sledovatelů, natáčící videa o ničem, s vyjadřováním puberťačky, osobní nápad videa žádný... co tím chci říci - čiší z toho jen touha po slávě, okopíruji formát, co frčí, budu slavná a obletovaná. A lidé v podobě stáda ovcí jim to žerou.

Jsem ráda, že jsem jiná... :)

Lidi, prosím, podporujte koho uznáte za vhodné, nikým za neopovrhuji za jeho vkus.

A teď čekám kameny v obličeji v podobě komentářů :D
Kontroverzi, zdar! :D

s láskou

Ve srabech

Prozraďte mi, jak se vyhrabat z vlastních záporných pocitů?

Čím dál častěji se dostávám do pěkných srabů. Nejde mi být šťastná a spokojená. Doléhá na mě všechno. Od nejistoty sama sebou, přes podmínky, ve kterých žiji, blogerské neaktivity, nečtenosti, nenávisti,.. jsem fakt psycho.

Chci spoustu věcí, ale mám strach. Nevím, co se to se mnou děje, asi začínám bláznit. Chci vést kvalitní blog, vím, že mám, co nabídnout, ale odrazuje mě sláva jiných, konkurenční převaha, to, že nejsem taková, abych zaujala velké stádo. Nemělo by mě to trápit a měla bych být šťastná za vše, co mám, ale... nejde mi to. A zase fňukám, bože.

Tlak, který na sebe v rámci školy, blogu, okolí,... kladu je... smrtící. Strašně moc chci ubrat...

Chci se překonávat. Překonávat samu sebe a to nepůjde v mém aktuálním brzdícím procesu.

Abych nezapomněla, pracuji na novém designu blogu. Jak už jste si možná všimli, mám tu nové záhlaví, co na něj říkáte? Bohužel, jde mi to vše ztuha, jen nastavení záhlaví, aby bylo na danou velikost a podobně, mi trvalo snad deset galaktických let. Na lišty a ikonky půjdu tedy pomaleji, než je zdrávo, doufám, že mne omluvíte.

A neuvěříte - třídila jsem si skříň! No, nene, říkáte, to ani není možné! Ale ano, také tomu nemohu uvěřit, ale je to tak. Takže pokud bude mít někdo chuť a zájem kouknout na Vinted, zapátrat v mém katalogu, tak prosím zde. ... doufám, že až tento odkaz rozkliknete, budu mít vše již nafoceno, ale pšt. Kdyby ne, o důvod více se sem v nejbližší době vrátit, popřípadě mě virtuálně seřvat v komentářích.

FB • Insta • Ask

Doufám, že mě ty sraby, co nejrychleji přejdou.

Mějte se překrásně!

Vaše blogerka ♥

Pozdrav mě, když to dokážeš

"Základ slušnosti je pozdravit člověka, kterého znám." - myslím si, ale koukám, že asi myslím jinak, než někteří...

Takže to neplatí pro všechny a stačí jen pohled do očí druhého, rychlý pohled jinam a máte pocit, že jste asi spadli z Jupitera...

Lidské osudy se proplétají, vznikají, zanikají zamotávají se,... 

Mrzí mne některé "rozkmotření". Mnohaleté přátelství, které se rozplynulo v nenávratnu... je mi z toho smutno. Není ve mě nenávist ani nic podobného, ale nikdy bych se asi neodhodlala, v tomto případě, udělat první krok k udobření, protože se na to necítím. Nemám potřebu ani nutkání. Těším se na den, kdy ten onen člověk na podstatu toho, že se nebavíme přijde sám. Možná jsem úzkoprsá... ale... nebudu nikomu lézt do zadku. Někdo bude namítat, je to zbytečné, aktuálně jsem rozhodnutá vyčkat na hlas druhé strany.

U tolika případů se mi chce zakřičet: "Odvahu, lidé, odvahu! Pozdrav nebolí, neseběhnou se na vás veverky, nevrhne se na vás naše hezu kočička Růženka, aby vás zbančila!" ... ale tak... přežiji to, ale příjemné to není... každopádně kdo nemá "koule" (jinak to nešlo napsat) na pozdrav tak nevím, no... je to přeci jen to nejmenší.

Ale abych nebyla za světce, tak mám i já hrstku lidí, cca 4, které bych nepozdravila. Vím, jací jsou, oni to ví také a obě strany jsme spokojené.

...
Krátký článek, který jsem zkrátka musela vydat... budu se snažit přispívat častěji a delší články, mějte se překrásně, mám vás ráda ♥

Vaše speciální blogerka

▬ Hurt sentence ▬

Zase jeden článek k zamyšlení... 

Věta zaručeně devastující ženské srdce: "Nikdy jsem si s tebou neměl nic začínat, teď toho lituji!" ... zatraceně zamrzí.

Ne, že bych takovou větu slyšela od bývalého já, ale případů okolo mě bylo. Jako v nějakém romantickém slaďáku, kde se zhrzený muž snaží zaútočit na citlivou stránku. Až je mi z toho špatně.

Neříkám... i my holky dokážeme ublížit, když opravdu chceme. Ale tahle věta je od kluka, co vás "měl" před krátkou dobou (no, "měl", no) milovat, ztělesněná podlost. Ano, jsem ze staré školy. Gentlemani a charakterní kluci jsou dnes velmi ohroženým druhem.

Zapoměla bych na všechny věty, kterými se snažíme uklidňovat, ve smyslu zapomnění na křivdu této věty a fakt, že není snadné najít rovnocenného partnera. Ten člověk si evidentně buď nevidí do pusy, do srdce, do hlavy, do pr*ele,... - moje pocity, nemohu si pomoc :D , nedokáži pochopit, jak může kdokoli vědomě ubližovat, což vysvětluje, proč se tím vůbec zabývám. I když vím, že lidé byly, jsou a budou opravdové "mrchy", stejně jejich mentalitu mám vy víte kde. Tragédi.

Budu se na Vás těšit příště u určitě lepšího, veselejšího tématu :))

Vaše přemýšlící blogerka

Myself

Někdy je důležité být sám... utřídit si myšlenky... sesumírovat pocity...

Jak je těžké naučit se trávit čas sám se sebou? Velmi. Najít si čas pro přátele, rodinu, partnera, koníčky,... to je tak nějak náplň trávení času každého z nás. Jen... někdy je třeba si najít chvilku pro sebe.

Někdo si řekne, co je na tom. Ale podstata je v tom, že někdo zkrátka neví, co dělat, když je sám. Copak se musí pořád něco dělat? Jet na plný plyn? A potom jsme vyčerpaní, přemrštěně litující,... stop!

Přestavme si situaci: rozchod s partnerem. Najednou nám vypadne "někdo" z "časového plánu" našich dnů. A teď, co s tím časem? Prošla jsem si, není to procházka růžovým sadem, ale jako všechno zlé, co se Vám v životě stane, je i tohle lekce. Z vlastní zkušenosti vím, že možností, co dělat, je hafo. Ve spojitosti s nadpisem článku a celkové myšlence článku bych volila - od jógy přes pillates až po běhání, relaxování, psaní, čtení, focení, vymýšlení vynálezu, který ani nemusí fungovat, navrhovaní designu - od počítačové grafiky, po udělání ilustrace na přebal své oblíbené knihy, vařit, zkoušet se zajímavě nalíčit, natočit bláznivé nebo hudební video, redesign oblečení, navržení a ušití oblečení,... vidíte? Je toho tolik, cokoli vás jen napadne, tak zatrsakr, nesmutněte nad něčím, co nejde změnit a seberealizujte se. Musíme na sobě pořád pracovat, učit se, poslouchat, naslouchat, nestát na jednom místě - mít svůj vlastní osobní růst. A na tom se nejlépe pracuje v soukromí, kde vám nikdo do ničeho nekecá ;)

Berte to jako pomocnou ruku. Pomocnou ruku, která by vás měla navést na cestu, na které se nebudete cítit sami. Podívejte se okolo sebe... kdo vás má rád, kdo vás miluje. Je dobré najít si chvilku pro sebe, ale zároveň trávit čas i s lidmi, kteří vás mají nade vše rádi. Zdá se vám to zamotané? :D ... ale ano, máte pravdu :D ... člověk žije ve smečkách, ale zároveň potřebuje svůj vlastní prostor. Každý ten svůj prostor má individuální.

Shrnuto: chtěla jsem tady poukázat na miláčky, co neví, co s časem a bojí se ho trávit o samotě. Pořád je okolo nás přece tolik možností... :*

A mé řešení: dělejte cokoli vás napadne, čas od času vypněte a užívejte si sami sebe! :))

♥♥♥

s láskou Vaše blogerka

Po(ne)rozchodový reggaeton by Nectarine

Myslím, že už mohu kápnout božskou... aktuální blogová neaktivnost pramenila z významu myšlenky článku ZDE. S tím, že jsem naivně doufala, že se všechno tak nějak spraví... no, ještě více se to zhoršilo a já jsem od té doby prakticky nepoužitelná. Vím, že nejsem první ani poslední a tím pádem mi přišlo, fér napsat sem, co se mi s ním úplně stupidního a směšného nakonec našeho (ne)vztahu událo, protože: 1. za tím chci udělat velkou (co, velkou, úplně kilometrovou!!) čáru, 2. potřebuji to ze sebe dostat všemi možnými způsoby a 3. měla jsem tu čest sepsat již článek o dostání se z rozchodu a prostě vím, co bych právě teď měla dělat, ale přijde mi, jako bych takové MEGA ZKLAMÁNÍ v lásce prožívala poprvé... WTF?! Už ani sama sobě teď nerozumím, co jsem chtěla říct... :D

Rozhodně nechci sem vypisovat všechno, co se mi s ním stalo... bylo by to na dlouho a navíc nemístné vůči němu (ani jsem mu nestihla říct, že píši), ale tak nějak okrajově... mě nechal po X měsících "volného průběhu" (chtěli jsme spolu trávit čas a až po čase být oficiálně spolu, nic neuspěchat) kvůli kamarádce, kterou viděl po roce... mazec... + jako bonus se mi ani nehodlal oznámit, že je s ní, s tím, že mi: v pondělí řekl, že vlastně ani vážný vztah nechce, kvůli bývalce, odjel na víkend do nějaké prdele v řiti, kde vyrůstal a bum... najednou vztah chtěl. DEBIL!!! A to jsem si myslela, že kluci z naší třídy jsou paka... budu se jim muset omluvit.

Nechci být přehnaně negativní a někoho zatěžovat svými problémy... to vůbec - chci, abych zapomněla.

... a proto tu mám body, kterými se hodlám říditi, jako, že se Eva Dubová jmenuji a doporučuji je i všem ostatním slečnám, které prožívají bolestné odloučení.

MÉ PRIORITNÍ BODY:

* Přestat myslet na toho vypatlance

* Přestat jen myslet na to, že na něho přestanu myslet a skutečně to udělat

* Vyprdnout se na to, že už jako správný borec začíná spamovat FB fotkami s ní 

* Trávit, co nejvíce času s rodinou a přáteli

* Chodit se seznamovat... poznávat nové a zajímavé objekty

* Najít si někoho, kdo si mě zaslouží

* Pouštět si videa na You Tube od bavičů, př. GoGo

* Každé školní pondělí vysmahnout, co nejdříve ze třídy (v po se o ní naše třídy totiž střídají)

* O týdnu praxe ve škole ho nevnímat, vymazat ze svého zorného pole, představovat si, že pořád dokola uklouzává na šlupce od banánu nebo tak něco...

* Zabývat se více školními povinnostmi, připravovat se na přijímačky na VŠ,...

* Psát o čemkoli, o čem chci

* Dát více energie do umění

* Začít chodit už konečně na jógu (zklidňuje prý tělo, i mysl)

Doufám, že to, co nejrychleji překonám...
Vaše snažíce být silná blogerka

http://ask.fm/LadyNectarine

Nejlepší nad nejlepší marmeládu na světě...

Díky sletu událostí se mi podařilo ochutnat nejlepší marmeládu na světě. Ano, čtete dobře ;))

Má zkušenost s tímto "marmeládovým opojením" se naskytla díky praktickému vyučování, díky kterému, se dostanu opravdu asi všude možně, i nemožně. Paní Blanka Milfaitová (moc příjemná, milá paní) byla se svojí marmeládou v X soutěžích a spoustu z nich vyhrála. Jedna opravdu prestižní byla "nejlepší marmeláda na světě" a tu vyhrála se svou citronovou marmeládou. Ochutnala jsem a... nenadchla mě. Možná to bylo tou nezvyklou chutí, možná, že jsem měla pošramocené chuťové buňky... ale moc mi nechutnala. Na druhou stranu jsem měla jen jedno sousto a na lžičku, takže to se dá považovat jako zkreslení, ale... Opět mě v životě zasáhlo jako šíp to, od čeho jsem čekala moc. Každý máme jinou chuť, ať se to týká všeho: vztahů, jídla, filmů,... možná vám mé přirovnání přijde nesmyslné, zrovna s marmeládou :D, ale já čekala, že ta chuť mě úplně odzbrojí a spadne mi brada a budu pyšná na to, že jsem měla tu čest ji ochutnat... nestalo se tak... a ve všem je, dá se říci, to samé.

Maličko záměrně píši v hádankách... :** ;))

Do komentářů mi napište, co si pod tímto textem tohoto "divnočlánku" představíte... :))

Ježiši... možná, že se jednoho dne ráno probudím a budu se stydět: "Cože, jsem to psala o marmeládě?" :D

Zaposlouchej se...

Zkouším se dávat tak nějak do pořádku, po té pauze... a bohužel se mi do toho míchají nějaké nepříjemnosti, ale nebojte ;)), ještě nebylo nic, co bych neustála :** :)

Mějte se překrásně a nádherně zároveň ;))
Vaše nikdy se nevzdající blogerka

Stairs to the...

Chodit po schodech nebo jezdit výtahem?
"Never look backwards or you'll fall down the stairs."

Nezbláznila jsem se... to mě jen napadlo přirovnat život k obyčejným schodům. Neexistují žádné "životní" výtahy, které by nás vždy, když nám je úzko, vyvezli na špičku mrakodrapu a ukázali nám výhled, viděný King Kongem, s obří perspektivou.

Chceme aby život byl snadný, abychom žádné takové točité schody nepotřebovali... ale přeci je potřebujeme. Nechceme být přece padavky a musíme v životě cosi špatného prožít, abychom si vážili věcí a lidí, které máme rádi.

Chceme životní naplnění našich přání, tužeb a snů.

Chceme lásku... lásku na celý život.

Chceme peníze... peníze, za které si spokojenost stejně nekoupíme, ale jsou jakási náplast na bolístky a ano, dnes je život, dá se říci, jen o penězích.

Chceme... chtít.

Po schodech zkrátka jít musíme... vynaložit určité úsilí a "vypotit" šťastný a spokojený život...

Fotografii poskytl KMKDesign, výrobce schodů, zábradlí a zámečnických výrobků : http://www.kmkdesign.cz/.

Super, super modelky...

Až se zase některá z nás bude trápit nad tím, jak vypadá, jako první léčbu si musí naordinovat: 1. zadat na googlu: without make up models. U hvězd jako jsou třeba Lady Gaga nebo Rihanna už asi nikoho nepřekvapí, že jsou "vyphotoshopovaní", až to bolí a článků o tom je spousta. Ale co se zaměřit na modelky? Je také jasné, že mají upravené fotografie, ale na molu jsou přece jen pořád krásné.... kouzelný make up :)) Jako mávnutím kouzelného proutku se z "ošklivého" káčátka vyklube nádherná labuť (ošklivého mám v uvozovkách, protože nikdo z nás není ošklivý, to jenom měřítka krásy mají pořád nějaký kecy...).

Stále se musím zamýšlet nad věcmi, které každý den srážejí naše dámské sebevědomí. Úpravy fotek, reklamy v televizi, které říkají, že nás jejich výrobek udělá "krásnější", celebrity, které se beztrestně nechají upravovat a tvrdí nám, že takhle vypadají od přírody,... ach jo. Výčet strašáků sebevědomí je

nekonečný.

Na první pohled dívka jako každá jiná...

 

Supermodelka Iman

  

Moje milovanaáá Karolina Kurková ;))

 

Holky... berte kult modelek jako inspiraci... inspiraci jejich životy, úspěchem, štěstím,... ale rozhodně žádné mindráky kvůli tomu, že jako modelka nevypadám. Mějte se rádi, milujte své blízké a potkejte muže svých snů... :))

s láskou

Vaše

 

Spropadené sluníčko v akci - Au! -

Kdo se nikdy v životě nespálil, je šťastný člověk, vyléhávající si šunčičky na dečce, popřípadě na lehátku, bez starosti, že by se chtěl za chvilku obrátit a pálila ho celá polovina těla. Ach, to by byl život! :))

Jsem (jak už jistě všichni víte...) bledulka obecná a zrovna toto je pro mne velmi ožehavé téma. Tak zrovna včera se mi podařilo opět se (po asi půl roce) pěkně spálit na klíčních kostech, za krkem a malinko na ramenou. Pro mne je to tragédie! Nesnáším pálivá jídla, nesnáším ani pálivá záda, kapiš? :D

A teď už asi posté za svůj osmnáctiletý život přemýšlím: "Jak se toho zpropadeného pálení zbavit?!"

"Jdeme do boje proti spálení od sluníčkááááá!!!!!"

Důkaz o mém bledulkovství ;))

První pomocí mi jsou obklady. Studené obklady vydrží chvilku chladit, ale je to taková základní možnost úlevy. A nebo ještě lépe: namáčet se ve studené vodě ;))

 

Bílý jogurt nechutná každému, zato bledulky by měli zpozornět a pelášit pro něj do sámošky. Díky bílkovinám napomáhá hojení a tuk zvlhčí vysušenou pokožku. Podobně je na tom i obklad z mléka. Ale pozor: odtučněné výrobky nemají takový velký efekt.

 

Aloe Vera je u nás doma jediná rostlinka, které se podařilo v našich, drsných, domácích, bojových podmínkách přežít. Nádherně zklidňuje jakékoli problémy pokožky, pomáhá hojit a prý ji používala i Kleopatra a Nefertiti. No, tak díky těmto světovým dámám stojí za vyzkoušení, ne? ;))






A jako poslední mám tu mám Přírodní krém s olivovým olejem, pro suchou pokožku, od značky Ziaja. Chladí a nádherně promašťuje. Není ani nijak drahý, tato značka se zaštiťuje svou přírodností a nízkou cenou.







Jen pro zajímavost: jsem snad jediná z rodiny, která má tak moc citlivou pokožku. Nejblíže je mi má přírodně zrzavá sestřička, ale ta má celkem jiné problémy, než já, takovou menší alergii.
I když teď je červenost slabší, než jindy, stejně jsem dost tím zdeptaná :) I když, jo musím uznat, jsou doby, kdy svítím jako panáček semaforu, a ne nemyslím toho zeleného ;D

Máš nějaké tipy na spáleniny od slunce? Ráda se přiučím, jak bojuješ s tímto problémem ty :)) 
Poděl se o své zkušenosti s péčí ;))