středa 24. srpna 2016

Souboj zlepšení

Je půl jedné ráno, nedá mi to a musím vylézt z postele. Může za to brouzdání na cizích i známých profilech, na tisících snímcích zvěčněných lidí, jejich na pohled hezkých a spokojených životech, popiscích, ze kterých se Vám chce vykřiknout do tmy. Lidi jsou šťastní a ne proto, že by žili jen sociálními sítěmi, sdílí pozitivní střípky, chlubí se spokojeností. A i když vím, že se v jejich životech odehrávají i negativní věci, kterými se nechlubí, nemohu se smířit s faktem, že já nemohu ukázat ani střípek podobné spokojenosti. Hraničím s úzkostí, nejsem šťastná tak, jak bych měla, nemám jiskru, kterou bych měla mít. Připadám si jako zajatec a troska. Psycho.

X

Čekám, že se konečně seberu a nebudu tu fňukat. Za poslední měsíce se pořádně vyspím, koupím si do pokoje levanduli, rozjedu se do zahraničí. Budu studovat se ctí, s větším zapálením, nebudu flink. Stanu se vyrovnanější, pokornější, přející. Že konečně o sobě dám vědět tak, jak mám. Přečtu každý měsíc alespoň jednu knihu. Dostanu se z vztahové psychózy. Začnu více přemýšlet bez zahlcení.

A dost, jsem šíleně ze sebe unavená.






1 komentář:

  1. Občas má tohle chlubení právě ten následek, že si ostatní myslí, že někteří nemají v životě žádné trable... Jednou si to o mě myslela jedna blogerka, se kterou se teď bavím. A když pak slyšela, že jsem několikrát bojovala s myšlenkou, že na světě by mohlo být líp beze mě, zeptala se mě, co mám za starosti, když mám tak šťastný život. Jenže kdo by chtěl na blog psát samé malichernosti, ze kterých se pak dělá to veliké strašidlo pod mojí postelí?

    OdpovědětVymazat