Je půl jedné ráno, nedá mi to a musím vylézt z postele. Může za to brouzdání na cizích i známých profilech, na tisících snímcích zvěčněných lidí, jejich na pohled hezkých a spokojených životech, popiscích, ze kterých se Vám chce vykřiknout do tmy. Lidi jsou šťastní a ne proto, že by žili jen sociálními sítěmi, sdílí pozitivní střípky, chlubí se spokojeností. A i když vím, že se v jejich životech odehrávají i negativní věci, kterými se nechlubí, nemohu se smířit s faktem, že já nemohu ukázat ani střípek podobné spokojenosti. Hraničím s úzkostí, nejsem šťastná tak, jak bych měla, nemám jiskru, kterou bych měla mít. Připadám si jako zajatec a troska. Psycho.
X
Čekám, že se konečně seberu a nebudu tu fňukat. Za poslední měsíce se pořádně vyspím, koupím si do pokoje levanduli, rozjedu se do zahraničí. Budu studovat se ctí, s větším zapálením, nebudu flink. Stanu se vyrovnanější, pokornější, přející. Že konečně o sobě dám vědět tak, jak mám. Přečtu každý měsíc alespoň jednu knihu. Dostanu se z vztahové psychózy. Začnu více přemýšlet bez zahlcení.
A dost, jsem šíleně ze sebe unavená.
