4/01/2020

Buda ♥ pešť - vol. I - Vzlétáme

Jaké bylo mé překvapení, když jsem pod vánočním stromkem našla obálku s lístečkem "2 noci v Budapešti". PANEBOŽE! MÉ VYSNĚNÉ MĚSTO! No, co Vám budu povídat, nehorázná radost a nedočkavost, kdy už konečně nastane ten čas, kdy se budeme procházet po, podle mého, jednom z nejkrásnějších měst na světě. Po dlouhém promýšlení, složitých výpočtech a plánovaní, se rozhodlo, že jako dopravní prostředek zvolíme letadlo. Poprvé v našich životech.

Trable jménem letiště
Možná to znáte, příprava na let, kromě balení podle letištních pravidel, obnáší i brzké vstávání (pokud tedy letíte dopoledne). Přeskočím cestu a dojdu k tomu nejzásadnějšímu a nejhoršímu, co se v rámci naší Budapešťské výpravy událo. Museli jsme zaplatit pokutu, kvůli odbavení, které jsme před cestou neudělali online. Pecka. Ani nebudu psát tu částku, asi bych se musela přitom opět naštvat, jak zbytečný výdaj to byl, každopádně to bylo pro dva chudé mladé lidi vážně dost. Hrůza. Na tuto patálii navázal problém, že nám ta pokuta nešla zaplatit mojí kartou, ještě, že M. fungovala, dvojitá hrůza. A aby toho nebylo málo, tak jsem "pípala", ale to byla jen taková třešnička na letištním dortu. 

Téměř u cíle
Po nalezení našeho gatu (konečně!) nám ohlásili zpoždění. Po uplynutí doby zpoždění jsme se nasoukali do autobusu plného lidí a dojeli k letadlu. V samotném letadle další "čekačka" a celková prodleva letu vycházela na, bez mála, hodinu. Pecka.

Letová recenze
Samotný let byl pohoda, trochu to trhá nic hrozného. Jen bych měla dodat, že jsme s přítelem letěli úplně poprvé. Seděli jsme, v rámci úspor, bohužel, odděleně, ale i tak jsme si ho užili. Tedy, spíše já si ho užila, můj Milovaný měl výhrady. Vzlet, stoupání, klesání, přistání, nejlepší okamžiky premiérového letištního entrée.



V příštím článku se zaměřím na památky, které jsme navštívili.

Mějte se fajn!

ED

2/04/2020

Retour

Po dvou a půl roční pauze tu je stejná a nová Lady Nectarine.
Nebyla jsem aktivní takřka nikde... nedá se přesně říct "proč".

Možná, že se mi nechtělo čelit představě, o které mluvila v jednom rozhovoru Veronika Kubařová: ... děsí mě, že neovlivním, kdo všechno to uvidí..."

Možná jsem život prožívala tak moc, že jsem ho nestíhala sdílet.

Možná, že jsem přisoudila větší důležitost sama sobě, teď a tady.

Možná jsem prožívala bolesti, o kterých se nemluví snadno a už vůbec ne „do světa".

Možná začal existovat mezník mezi mnou a láskou.

Možná jsem nechtěla jen psát negativně/nesmyslně.

Možná jsem chtěla jen pozorovat a zúčastňovat se jen určitých věcí.

Možná jsem měla všeho dost.

A možná jsem jen neměla potřebu psát.
A možná se to změní, jako všechno.

S láskou
ED

PS. řečninu jsem, s odřenýma ušima, udělala. Už nikdy víc, neci.




8/26/2017

• Deník vysokoškolačky • Řecká krizovka

Jsem v krizové situaci. Řecké krizové situaci. Když jsem si podruhé zapisovala předmět "Řecká filosofická terminologie" netušila jsem, jak obtížný a nepříjemný předmět to pro mne bude. Nejhorší je, že ho zkrátka musím splnit, páč jde skutečně o hodně. A tak se tomu snažím podřídit i vyhýbat. Strach z neúspěchu mě mlátí do hrudi, naproti tomu se budím s pocitem - já to prostě nevzdám. Netuším kolik mám vlastně času. Nevím, jak moc úsilí do toho mám vložit a zároveň stíhat i ostatní (nejen) školní povinnosti. Občas je má maličkost centrem posměchu, jindy soucitného pokývání hlavou s prvky empatie. Už potřebuji... volnost.


7/30/2017

Dvacetdva

Je toho tolik, co bych mohla ztratit. Vše okolo mne existuje ve své nejkřehčí podobě. Odvahu, zlato, odvahu. Odvahu žít beze strachu ze ztráty, s péčí o to vše důležité a nádherné. Bez fanatického chtění, bez nesmyslné honby za méněcenným. Odpor k pošetilosti nebo přehnanému motivačnímu plácání. Jak být motivační a nenapsat větu, vyznívající jako bullshit. Toť otázka. Nemám odpovědi.
Má osobní bilance by vedla převážně k sebetrýznění. Světla je vždy méně oproti temnotě. Nebo jen temnota vždy vyznívá dramatičtěji a my se v ní vyžíváme.
Kde je ta pokora, o které všichni s pompézností hovoří. Proč jen nestačí přemýšlet a konat, proč se musíme pořád někomu zpovídat. Jak přežít bez úhony, jak vědět a snít. Táži se a zpytuji. I přes četná doporučení nejsem jiná. I přes svá osobní přemlouvání nejsem rozumná. Mám mít vždy emoce ve své moci a nemám.
Stále toho dost ve dvacetidvou letech nevím. A je to tak zřejmě správně.

5/16/2017

EDka a kalhoty

Bylo nebylo...
Jakožto člověk obnovující svou garderobu mám povinnost se ohánět v doplnění nových kousků do skříně. Snažím se v rámci své osobní filosofie koupit tkz. aby se to dalo kombinovat se vším. Aktuální ruleta padla na obyč černé kalhoty. Ty nejobyčejnější z nejobyčejnějších, pohodlných černých kalhot na světě. Aby bylo jasno, já kalhoty nekupuji nikdy záměrně, toto byla určitým způsobem krizová situace. Říkala jsem si, jaká to bude brnkačka, vejdu do obchodu, kouknu, uvidím, vyzkouším, beru, ostřehbitý kauf. Bohužel, všechny tradiční obchody zklamaly, sekáče také nevyhověli, už jsem začala pomalu depkařit - jak mi ty kalhoty nemohou být, velikosti razantně nesedět, střihem nelíbit,... měla bych snad zhubnout nebo co? A potom mi došlo, že se asi tak cítit mám. Ono to ani jinak nejde, když všude vidíte kalhoty jako na panenku, čím méně látky, tím lépe. Co nejméně látky, za co nejvyšší cenu, kvalitou neodpovídající. Oděvním společnostem jde o čistý zisk, o moc nad zákazníky, je jim jedno, že Vám roste komplex tělesných proporcí, které lehce neoblečete i přes to, že se vyloženě nevymykáte (třeba, že nemáte nohu navíc).
A od kalhotové méněcennosti mne osvobodil Lidl a jejich takřka každotýdenní nabídka gatí.
Zazvonil konec a honby za kalhotami je konec. Alespoň prozatím.


Svá