úterý 16. května 2017

EDka a kalhoty

Bylo nebylo...
Jakožto člověk obnovující svou garderobu mám povinnost se ohánět v doplnění nových kousků do skříně. Snažím se v rámci své osobní filosofie koupit tkz. aby se to dalo kombinovat se vším. Aktuální ruleta padla na obyč černé kalhoty. Ty nejobyčejnější z nejobyčejnějších, pohodlných černých kalhot na světě. Aby bylo jasno, já kalhoty nekupuji nikdy záměrně, toto byla určitým způsobem krizová situace. Říkala jsem si, jaká to bude brnkačka, vejdu do obchodu, kouknu, uvidím, vyzkouším, beru, ostřehbitý kauf. Bohužel, všechny tradiční obchody zklamaly, sekáče také nevyhověli, už jsem začala pomalu depkařit - jak mi ty kalhoty nemohou být, velikosti razantně nesedět, střihem nelíbit,... měla bych snad zhubnout nebo co? A potom mi došlo, že se asi tak cítit mám. Ono to ani jinak nejde, když všude vidíte kalhoty jako na panenku, čím méně látky, tím lépe. Co nejméně látky, za co nejvyšší cenu, kvalitou neodpovídající. Oděvním společnostem jde o čistý zisk, o moc nad zákazníky, je jim jedno, že Vám roste komplex tělesných proporcí, které lehce neoblečete i přes to, že se vyloženě nevymykáte (třeba, že nemáte nohu navíc).
A od kalhotové méněcennosti mne osvobodil Lidl a jejich takřka každotýdenní nabídka gatí.
Zazvonil konec a honby za kalhotami je konec. Alespoň prozatím.


Svá

neděle 26. března 2017

Čuňa

Můj zvětšující se špek na břiše je varovně zvedajícím se ukazováčkem - tak zase brzdi, jo. Abych opět plně projevila svou typicky ženskou (co si budeme nalhávat, ženy jsou v tomhle mistryně) "posedlost" po krásné postavě, začínám opět jíst střídmě, zdravěji a dávám vale nočnímu mlsání. Bože, si už připadám fakt blbě, pořád někam kloužu a nikde nezůstávám. Ale berme to spíše jako doplňující challenge k předchozímu článku, kde se snažím dát vale sebemrskačné nedůvěře v samu sebe. A ty, můj nejmilejší z nejmilejších doufám, že budeš držet basu se mnou, jinak se zbortí celé kontinuum *tato věta adresována mému drahému + test, jestli mě pilně čte*.

•••
Kroutím hlavou nad nutností umělosti. Netuším, zda je to můj rozmar, deformace nebo snad závist či obdiv. Při pohledu na přemalované obličeje, stále stejné pózy, chlad a nesmyslnost konání si připadám jako Karlík mezi Fialkou Garderobovou, Verukou Saltiny a ostatními postavami v Továrně na čokoládu. Měla bych dospět, všímat si své vlastní identity a nevnímat to. Ale když ona ta hodnocení ostatních tak svádíííí. Možná je to určitá společenská přirozenost, hodnotit lidi okolo Vás. No a díky ďábelskému internetu můžeme vesele drbat obří spektrum lidí.


•••
Kaji se přede všemi, kteří jsou na mě teď naštvaní. Já vážně mám (bez vyhovorek) problém stíhat své prapodivné já, školu, lásku, rodinu a přátele. Všechny Vás miluju, záleží mi na Vás, vážím si Vaší trpělivosti. A PŘÍSAHÁM, že se polepším! ... vlastně i možná proto mám problém si všechno v hlavě uspořádat a opět pravidelně psát. Diagnoza: přehlcenost sama sebou. A kdo by se divil, že... studuji přece filosofii, obor napěchovaný otázkami a odpovědmi, teoriemi, obecnými jsoucny, Medvídkem Pú,...

•••
Statistiky mluví jasně - má nepravidelná aktivita, ne nějak zajímavý obsah, rozpolcenost a nejasnost směřuje k zániku blogu. A bude líp. Ovšem iluze o pozitivní převrat tímto článkem, mohu s klidným srdcem zničit.

 Mějte se!

sobota 4. března 2017

Snad katarze

"Možná ti závidí?"
"Proč by mi měla závidět?"
"No, tak proto, že jsi krásná, milá, hodná,..."
Taková komplimentová smršť se snesla od kamarádky na mou adresu. Je to hřejivé, je to vždy nečekané, milé,...
Opět jsem se přesvědčila, že mé vnímání mě samotné není zcela na rovině sebepřijetí. Stále existují vnitřní slepé uličky, které jsem nepřijala. A to jsem předpokládala v opak, poněvadž ve vzhledu jsem si jistá více (na mé poměry enormně), než kdykoli předtím. Vím, že to není jen o přijetí vzhledu, ovšem přikládala jsem mu tu největší možnou hodnotu. Poslední zkouškové období vyvolalo úkaz, kdy se z odhlašování z nejbližších termínů zkoušek, přihlašování se na vzdálenější, stal kolotoč. Stresující kolotoč. Nevěřila jsem v sebe, nevěřila jsem, že to zvládnu, že jsem schopná. Nevím, co mě to popadlo, asi se jen projevila nějaká nahromaděná flustrace. Pochybovačnost byl vždycky můj velký nešvar, teď ho po zkouškách vnímám více, než kdy jindy. Jako když víte, že máte v lednici lasagne, míjíte je, když si jdete pro jogurt, ale nikdy jim nevěnujete dostatečnou pozornost, než se zkazí. Prostě se mi zkazily lasagne a já je chci vyhodit. Chci být více silná, soběstačná a odvážná. Ale... to už jsem říkala tolikrát.

PS. Ty vado, ten příklad v lasagních... no, což, nechám ho tam. :D
PPS. Přikládám video ukazující, jak různorodé reakce mohou být na mířené prohlášení "Jsi krásný/á".


   S láskou

neděle 5. února 2017

• Deník Vysokočkolačky • Zkoušková jáma

Nejsem vůbec příkladná studentka.
Každé zkouškové se rozhoduji, jak rozvrhnout učivo. Podrobně propracovaný plán, zcela neprůstřelná forma studentského úspěchu u zkoušek, Superman je proti mně žabař, všichni se nevědomky připravují na uznalé poplácání po zádech... ovšem realita je drsně temná.
Plán nedodržím a raději koukám na holčičí fóra (drby, drby, rady, zajímavosti, bizáry) nebo procházím na internetu věci, které by mě nikdy předtím nenapadlo hledat, např. jak se jmenuje sestra Kurta Cobaina a ostatní jeho příbuzní. Bílá zeď ještě nikdy nebyla tak zajímavá - je to slonovinová, čistě bílá nebo snad skrytá vstupní brána do jiné dimenze na ultra tajné heslo?
Jsem fakt cáklá, i přes znatelně palčivý pocit u zadku značící prohru se učím na poslední chvíli do noci. Jako správná kurážná děvčica se odhlašuji a přihlašuji na vzdálenější termíny, čímž mám mnohem více práce najednou. Svůj obor miluji a hodlám ho udělat, ovšem lenivý přístup mi mé šance celkem ničí. Odhodlání je chvilkovou záležitostí, nápisy po pokoji mající úlohu "zvedni zadek a něco dělej" pomáhají jen minimálně. 
A tak se znovu a znovu škrábu z jámy lvové, modlím se a doufám, že to nakonec všechno zvládnu.

No, nic, jdu se překonat a přidusit v sobě tu prokrastinační mrchu.



Mějte se krásně a doufejte spolu se mnou v úspěšné zakončení semestru a větší soustředěnost na psaní



pondělí 2. ledna 2017

Novoroční Update

Kdyby se zdálo, že jsem emigrovala na jinou planetu, tak nikoli, jen skládám kousky (nejen) školní skládačky. Za chvíli mě čeká zkouškové.

Zmítám se v nekreativní zóně. Sice mám nápadů fůru, ale žádný domyšlený do konce. Smět nápadů v chuchvalci nedomyšlení. (tuhle část jsem už jistojistě psala, jsem fakt tragéd)
Snad každou noc, kdy ležím v posteli a snažím se usnout, mi v hlavě proudí slovo od slova nový článek, ale hádejte co... nic si nezapíši, i když vím, že jak se ráno vzbudím, nic si pamatovat nebudu. A proto tu dlouho nebyl článek. Potřebuji zavést spešl diář na blogerské poznámky, už nevím, jak si jinak pamatovat a dávat do kopy.

Vánoční čas jsem prožila v klidu a míru. Celkem. Až na nutnou potřebu některých nejbližších nedávat dárky. Pokud by šlo jen o čistou materiálnost věci, tak budiž, také darům, jakožto věcem nedávám význam. Ovšem, tady šlo o "já nevím, co ti kupovat". Bylo mi v té vyřčené chvíli vážně bídně. Zabijme tradici, nevíme, co koupit, neznáme tě. Vlastní členové rodiny se rozhodli manipulativně odrovnat nejen tradiční zvyky, ale i znásilnit podstatu obdarování. Při nejhorším se dá přeci zeptat... ale ono se to muselo posunout až o takový level mínusu.

Dárečků jsem dostala až dost, i přes to, že to není v očích některých vysoké číslo. Asi nejvíce mě potěšila ručně potištěná látková taška od mého milého . Sama jsem si nadělila konečně pravý parfém, který jsem koupila již v říjnu a "jooo, nechám si ho hezky až pod stromek"... vydržela jsem to někdy do půlky listopadu a od té doby se s ním voním (skoro čtvrt flakonku pryč, protože prostě bomba vůně, házím ji po sobě děsně ráda a nejradši bych se v ní koupala).

Ať je rok 2017 ještě epičtější a zdraví, štěstí, láska a síla Vás provází.


Pac a pusu


úterý 13. prosince 2016

Skrik

Předtím, než se mi stáhne Dítě Bridget Jonesové, něco napíši na podporu své tvůrčí psací činnosti.
I když ve výsledku to bude stejně k ničemu. Mám chuť bilancovat na pomezí své šáhlosti a nutnosti. Existenční vychýlení, attention whore. Jsou tři hodiny v noci.

- Možná je v mé duši střep autisty. 
- Pořád nevím, co vlastně chci. 
- Mám potřebu se v sobě šťourat a přijít na to, na co se přijít nedá. 
- Chybí mi člověk, který mi chybět nemá.
- Cítím se jako propiska, která nepíše.
- A stále mi chybí člověk, který mi chybět nemá + ho vidím, jak jsem pro něj vlastně bezvýznamný... novodobý plebejec.
- Potřebuji udat oblečení, asi se vykašlu na zisk považující aktuálně za nutný (jsem chudá lama).
- Čajky jsou nástroje bonusové terapie.
- Chápu lidu, kouřící jednu cigaretu za druhou - na něco se člověk obrátit musí, hřích nehřích.
- Je "pěkné", jakou moc mají lajky apod., jen tak dál, dávejme jim ještě větší a destruktivnější.
- Pizza, poslední dobou jídlo častější, než kebab, co už.
- Ti youtubebobři... převážně narcisní to lidé.
- I přesto, že si nepřijdu kontroverzní, zřejmě jsem.

Asi už půjdu spát, Bridget musí s porodem počkat. A nebo raději ne, teprve půl čtvrté, času dost.

Ospale čilá

středa 30. listopadu 2016

Maturáková líheň

Jeden z rozkolů okolo letošního maturitního plesu mne donutil se zamyslet nad mou nepřímou posedlostí těmito plesajícími událostmi.
Můj první ples byl... vlastně ani nevím, takže je to fuk. Další a další účast u mě vyvolala precizní pocit nadšení z usměvavých tváří, užívání si "je to můj ples, má chvíle" od maturantů, opilecké výstřelky, které bývají zásadně vtipné a nezapomenutelné,... a mnoho dalšího dobíjejícího energii. Spánek nespánek, ta atmosféra je nejvíc.
Tento a příští rok budou poslední šance si tu atmosféru užít, protože... potom už budu příliš stará na to, abych znala alespoň jednoho maturanta. Byla by celkem úchylka chodit na random maturáky random maturantů. 
Pozvání přijmu vždy, ráda se zasvěceným doprovodem půjdu a užiji si to. Takže, zvěte mě na ně, každé pozvání rovná se jeden (snad) pěkný večer pro LN.


Maturáková

středa 23. listopadu 2016

Vánoční přemítání

Letošní rok se pomalu stává minulostí a musíme se konfrontovat s opětovnou existencí vánočních světýlek, stromečků,... a nakupováním dárků. Tato činnost je snad jediná věc, která mě přinutí "nenechávat to na poslední chvíli". Nemám ráda šílenství v podobě davů lidí, strkající se a bojujíce o materialistická kvanta věcí.

Nakoupit co nejméně věcí, za co nejmenší peníze. Tato filosofie mě provázela každý rok, ovšem letos jsem se zamyslela více nad tím, jak materialistická a chtivá společnost je (i se mnou), lačnící po předražených serepetičkách mající ovšem přídech určité lásky. Nechci tu rozvádět debatu o minimalismu (který je mimochodem děsně v kurzu, až občas ztrácí na významu, jak to tak bývá u záležitostí, které se stanou trendem). Dusí mě představa, kolik budu muset zase utratit ("muset" = protože chci udělat svým blízkým radost - doufejme v pouhou radost), kolik vlastně nepotřebných věcí v pokojích všech přibude a kolik času v obchodech strávím.
Jsem otrávená a zároveň ráda, že mám příležitost obdarovat, prokázat úctu nejen činy, i když ty mají mnohem větší význam. Ty váhy kolísají a nemohou se ustálit.

Dekorace. Je. Fajn. Vánočně vyzdobená města vonící trdelníkem, praženými oříšky,... vánoční trhy sálající předraženou tradicí, ale i příjemně hřejivou atmosférou.


Ve vánočním duchu

neděle 13. listopadu 2016

Střípky z Designbloku 2016

Na poctu tomuto veletrhu přináším pár autorských fotografií.

27. – 31. 10. 2016

My se zúčastnili hned prvního dne. Fotek mám, oproti jiným ročníkům, málo, spíše jsme se dívali, diskutovali, kochali. A že bylo čím se kochat.


Memento Mori
Lust navržený Maximem Velčovským a vytvořen značkou Lasvit. Je oslavou narození a smrti - části kostlivců a baněk. Inspirací byla Kostnice u Kutné Hory. Velčovský se stal zároveň absolutním vítězem Designubloku za další dvě expozice lustrů.



Toto šatstvo bylo vyvěšeno nad těmito sochami v Art House. Spolu s ním se promítal na zdi ve výklenku krátký dokument, kde postavy měly šaty na sobě a pohybovaly se lese nebo na mýtinách. Vybavuji si, že se tam louskal oříšek. :D V den DB jsem krátký úryvek dala na InstaStories.




Výstavní prostor Nespressa - ta vůně by člověka porazila. ♥


*Potlesk mému milému za tuto skvostnou fotografii.*

To lámání světel, hra s barevnými odrazy mě dostala. Proč a proto dávají sami Švédští designéři interiéru: "What is real and what is just a projection of our own mind? Each house, object and poem gives awareness to different emotions."

•••
Musím uznat, že fotka je úplně na pí... sek, takže Vám ji ani neukáži, ale hodím sem odkaz. Šlo o splétané šperky Dagmar Kastnerové - http://www.dagmarkestner.com/gallery-category/989/.
•••

Dále mě zaujalo:

- a speciálně tato slečna, která si nechala před zraky všech vytetovat loga známých oděvních firem, atd... aby upozornila na konzumní oděvní společnosti.

Již teď vyčkávám další ročník ♥

Designem nabitá

neděle 6. listopadu 2016

Pražský výběr

Maloměšťačka ve velkoměstě. Přesněji řečeno v hlavním městě. Rozpis dvou skvělých dnů v Praze, kombinovaná nálož čehosi.

Vulgární Paní
Přibližně po dvou hodinách cesty autobusem na Knížecí a metrem, jsme absolvovali cestu mhd busem. Místo určení - dočasný domov. Jízda měla, jakožto maskota, postarší Paní, povykující takřka každou minutu sprosté slovo. Když ji opomenula Paní 2 s brýlemi, že takhle by mluvit neměla, zvláště před dětmi (nebylo to rozhodně myšleno na nás, my jsme už popubertální paštiky). Po chvilce jejich nerozhovoru, kdy sprostá Paní sypala další nadávku za nadávkou ji řidič nemilosrdně vyhodil. U Bohnic.

Noční Praha
Zabydlení trvalo celkem dlouho, v řádcích hodin. Nevadilo to, odpočívalo se, byla sranda. Po povinném pivu/vínu v hospůdce s lidovkami se jelo k Lucerně, kde se pořádal koncert belgického EDM interpreta. Šlo se přes Václavské náměstí, kde panoval noční vzduch lemovaný divokostí města, které nikdy nespí. Má první noční Praha. To kouzlo.

Netsky
Poslouchám převážně rock - indie, alternativní, čistý,... ale ne nějak závratně EDM. Ale pro lásku cokoli. Můj přítel ten okamžik chtěl prožívat se mnou a já jsem mu mileráda vyhověla. Ten dvoudenní výlet byl pro mne spíše dobrodružstvím, čekala jsem pěkné zážitky, které se dostavily. Ten koncert byl ... doplněk, světlé okamžiky měl a to mluví za vše.

Designblok
To byl nejhlavnější bod dobrodžůža. Konečně zase navázat na tradici, kdy se nabažím novinek, stálic, expozic, serepetiček,... na rok dopředu. Spousta z Vás tuto přehlídku designu zná a miluje stejně jako já, každopádně pro ty, co neví, se jedná o jednu z nejzásadnějších události design světa. Padl názor, že je rok od roku horší a horší, mně nepřijde, vždycky si tam najdu to své, naberu inspiraci, letáčky, jmenovky, prospekty,... a domů jedu s milým pocitem rozhledu, zamyšlení a plným báglem úža věcí.

Zpáteční trable
Návod pro ty, co nechtějí přespat na lavičce jako nejmenovaný člověk zabydlený na autobusové zastávce, když Vám ujede spoj. Zavolejte bližnímu, který se vyzná, popřípadě, který má okolo sebe lidi, kteří se vyznají. Ten by Vás měl navést na správnou cestu, tj. koupit si lístek předem v metru, abyste nemuseli čekat jako kokůtci v zimě + dešti, se záměrem narvat se do autobusu jako první (boj je to totiž předem prohraný).

Mezi řádky
Na skoro dvouhodinovém čekání bylo přece jen něco dobrého - objevili jsme příjemnou kavárničku, nacházející se na místě "od Knížecí, přes Smíchov za nosem" = Štefánikova 298/40, Praha 5. Musím vyzdvihnout Leničku, která byla naším andělem strážným a doporučila nám ji. Kavárna je tvořena hafem knih, vinoucí se po celém vnitřním obvodu. Kniha vedle knihy, příběh vedle příběhu, osud vedle osudu. Její jméno "Mezi řádky" je líbeznou odezvou jejich skvělého přístupu - zaměstnávají osoby s lehkým mentálním postižením. Po teplém mléku s kostičkou čokolády jsme se vypravili na autobus.
Cesta zpátky domů nebyla nijak postihnuta nebezpečím, akcí, monstry, ani ničím negativním.

Vzpomínky nade vše.

Střípeček z Designbloku
Do Prahy zaláskovaná

pondělí 31. října 2016

• Deník vysokoškolačky • Ztracená

Dejte mi levanduli, potřebuji se vymeditovat.
Začínám se školy bát. Občas si přijdu vážně hloupě. Jako druhačka mám mít velké množství informací podtržené ještě větším množstvím informací a přijde mi (možná nejenom mně), že nemám ani zlomek těchto informací. Čtu, čtu věci do školy, čtu sekundární literaturu do školy, čtu prózy, co mě baví,... a stejně si přijdu jako mamlaska. Asi jsem přetažená.
Další poznatek související se školou, mající velkou hodnotu, páč mě vysosává, je kolej. Kolej zatím nemám, díky mé prokrastinaci a nevědomosti, takže dojíždím. Vracím se skoro každý den večer, úplně vyšťavená jako citrón. V rozvrhu mám někdy cca tříhodinovou prodlevu mezi předměty, takže libovka. S příchodem zimy a již skrz na skrz prolezlými sekáči, bude zabavení se těžším a těžším úkolem. Ale ne, já si tu kolej určitě vytuním, než přijdou ty nejkrutější mrazy.
A aby toho nebylo málo, byla jsem teď pár týdnů v nadvládě nemoci, takže doháním, co jsem zmeškala, za absenci mám resty, které se neomlouvají ani nemocí.

Pracuji na ultra mega pozitivním přístupu - vše zvládnu, vše bude dobré, jsem prostě super lady, se sklonem k velkému prožívání záporného jepičího života.


Právě nezajímavě unavená

středa 19. října 2016

Candulína

Trávit večery o samotě, při sledování seriálů, mlsání brambůrků (ano, zrůdný to čin) a přemýšlení o větších či menších zbytečnostech, závažně zbytečných problémech,... možná není úplně od věci. I když tyhle chvíle nastávají spíše neplánovaně, vlivem nechtěné samoty, občas by šlo si takhle "zachillovat" čistě z vlastní vůle. Je jedna jediná věc, která Vám chybí k úplnému štěstí: objetí od milovaného.

Možná jsem si ještě nezvykla sama na sebe, na svou přítomnost v mé přítomnosti, protože jinak bych si tak často nezoufala nad tím, jak se cítím osaměle. Je paradox, že mám potřebu se stranit lidí a zároveň jim být co nejblíže.


Cvaklá potrhlice

středa 12. října 2016

Digitální nomádství

Objevování nových zákoutí, poznávání nových kultur,... v kombinaci s pracovními povinnostmi. Digitální nomádství se dostává do stále většího povědomí a pohlcuje respektive mladé nadšence lačnící po svobodných pracovních možnostech.
V mnoha ohledem by spousta lidí mohla závidět. S tak flexibilním životem může nakládat jen málo kdo, přizpůsobit práci své chuti cestovat a nehledět na pracovní dobu nebo na nepříjemný výraz šéfa.

Osobním příkladem je například Matouš Vinš. Jeho touha cestovat ho přiměla opustit vysokou školu a naplno se pustit do objevování světa. Je autorem webu Travel Bible s velmi užitečnými tipy na cestování spadající do kategorie vhodných spíše pro příznivce nízkonákladové alternativy. Tento web se nedávno rozšířil i o stejnojmennou knihu ve spolupráci s Petrem Novákem. Vede kurzy, píše cestopisy, spravuje reklamní kampaně na sociálních sítích, fotí, tvoří velmi zajímavou hudbu,... jeho dosah je opravdu obdivuhodný. Inspiruje mnoho lidí tím, že je v podstatě vše možné, když člověk dělá to, co ho baví a naplňuje.

Pár otázek pro dobrodruha Matouše Vinše:

Co u tebe byl podnět k digitálnímu nomádství?
Hlavně potřeba svobody být kdekoliv a neomezeně cestovat. Rád cestuji pomalu, nepotřebuju toho vidět co nejvíc, mnohem raději se snažím dobře poznat jedno místo, zemi, kulturu… A na to je nomádství ideální. Zároveň mi v prostředí středoevropské šedivé zimy výrazně klesá produktivita a vůbec chuť něco dělat, což nomádství velmi elegantně řeší přeletem do tropů. :-)

Jaký pocit jsi měl na své první cestě?
Fakt to jde! Po pravdě jsem tomu do poslední chvíle věřil jen napůl. A už vůbec jsem nečekal, že skutečně budu jen díky změně počasí a prostředí udělat až čtyřikrát tolik práce, co bych jinak udělal v zimě v ČR.

Máš svou oblíbenou destinaci, popř. kam se pokaždé rád vracíš?
Mikulov, Prahu a Brno. Žijeme v nádherné zemi, kam se budu vždy rád vracet. Ale samozřejmě jsou to i některá místa ve světě. Na prvním místě je to určitě Chiang Mai na severu Thajska, které mohu směle označit za svůj druhý domov. Rád se budu vracet i do města Da Nang ve středu Vietnamu, do Melbourne v Austrálii, případně i do Berlína a Holandska.

Kde myslíš, že bys dnes byl nebýt digitálního nomádství?
Myslím, že digitální nomádství je až výsledkem nějaké cesty, ne její příčina. Možná by to nevypadalo o moc jinak. Snažím se pořád učit něco nového, zlepšovat se, přijímat nové výzvy a dělat věci, které mají smysl. Takže pravděpodobně bych tak jako tak byl na volné noze a pracoval na různých projektech, které mě baví a zároveň mi do cesty staví dostatek náročných úkolů, které mě ráno zvednou ze židle. 

Přivezl sis z cest věc např. talisman, mající pro tebe velký význam?
Snažím se obecně vlastnit co nejméně věcí, mnohem větší hodnotu pro mě mají vztahy, zážitky a zkušenosti. Těch jsem si všech přivezl z cest požehnaně. Našel jsem spoustu nových přátel a zažil věci, o kterých se mi dřív ani nesnilo – například jsem za tmy procházel lesem v Tasmánii, kde to pořád vypadá jak za dob dinosaurů, obklopený svítícími červy, kteří tomu všemu dodávali naprosto magický rozměr.

Nastal někdy okamžik, kdy se ti chtělo říct: končím, najdu si stabilní zaměstnání?
Ano, mnohokrát. Ale vždy jsem si velmi rychle uvědomil, že bych se tím pravděpodobně připravil o zmiňovanou svobodu, která je pro mě velmi důležitá. Nehledě na to, že jakmile člověk jako já jednou propadne kouzlu výzev v podnikání, už se nikdy k „obyčejnému” zaměstnání nemůže nadlouho vrátit. Začal bych se velmi brzo nudit a stejně bych zas začal realizovat své bláznivé nápady.

Čeká tě ještě nějaký cestovatelský sen?
Čína a Nový Zéland. A vlastně asi celý svět. Cestování je vysoce návykové. :-)

*Článek vznikl ve spolupráci s projektem Pražský Barcamp s podtitulem „Věci, o kterých se ví, ale nemluví se o nich.“.*

středa 5. října 2016

Jiný člověk

"... se hrozně změnil/změnila."
Osobní konstatování zapříčiněné subjektivním pocitem s případným přikyvováním davu. Proč tuto větu slyším (čtu) celkem často? 
Možná je to taková "obecná úchylka". Drbeme rádi, hodnotíme rádi. Ukažte mi na někoho, kdo se zasekne na osobnostní cestě a nikdy se nezmění. Všichni se měníme, formujeme.

Pro příklad: nejsem vůbec v kontaktu s kamarádkou, která mi byla v období základní školy velmi blízká, řešily jsme kdejakou číčovinu i důležitost, smály se,... dodnes nerozumím, kde se skutečně stala chyba. Něco se stalo, něco se pokazilo, ale identifikovat bych to nedokázala. Vyjmenovala bych jisté události, poskládala své následné pocity a nálady, ale nikdy nevysvětlím, proč to všechno. Berličkou je mi právě to pomyšlení, že se to stalo zkrátka kvůli naší odlišnosti. Postupně se vzdálit a bum, už nebýt přítelkyněmi.

K respektování takových lidských změn jsem si musela dojít. Pro člověka je odloučení vlivem takových změn nepříjemné a co si budeme povídat, bolí.



Vaše lesní Puma


sobota 1. října 2016

Vlasové drama

Mé ikonicky dlouhé vlasy jsou fuč, díky mé neschopnosti a zabejčenosti.
Již několik let si zastříhávám vlasy sama, dost nepravidelně, dost nedbale, ale účel to vždy splnilo. Jenže! Vlasy jsem měla u konečků dost poničené, tak stříhám, stříhám a bim, bác, mega kus pryč, stříhám dál, zuby jako blázen,... no, pokoušely se o mne mrákoty. Pomocnou ruku mi nabídl náš rodinný přítel, nemající absolutně žádnou zkušenost s kadeřnickou činností, ale zachránil mě. Ponaučení do života: už nikdy na své vlasy nesahej, Evo, jinak ti Lady Nectarine dá do zubů - souboj dvou holek v jedné, psycho boj o vlasy.

Jsem na své vlasy přiměřeně háklivá. Už od školky jsem je měla dlouhé, jediné krátké období nastalo někdy okolo "občankového" věku. V té době dlouhé vlasy nefrčely, snažila jsem se podobat své sebevědomé kamarádce, která všechny okouzlovala nejen krátkým účesem a čekala, že mi to dobije baterky pro společnost. Nestalo se tak a já od té doby jedu vlastní vlasovou éru.

A teď odpovím na dotaz, na který se mě docela často ptáte. Jediná barva lpící na mých vlasech je zrzavá, jinak má přírodní je hnědá se zrz odlesky, takže po přemlouvání okolí a mé chuti po změně jsem se přebarvila. Teď je zrzavá mé poznávací znamení, přirostla ke mně. Dva barvící procesy proběhly chemickou barvou z drogérie (Loreál, Preférence), pak už jen henna. Má věrnost je vkládána do čistě přírodní henny celkem dlouho, jsme bff.
Toť o mých vlasech.


Mějte se faaaaajnově!