Po dvou a půl roční pauze tu je stejná a nová Lady Nectarine.
Nebyla jsem aktivní takřka nikde... nedá se přesně říct "proč".
Možná, že se mi nechtělo čelit představě, o které mluvila v jednom rozhovoru Veronika Kubařová: „... děsí mě, že neovlivním, kdo všechno to uvidí..."
Možná jsem život prožívala tak moc, že jsem ho nestíhala sdílet.
Možná, že jsem přisoudila větší důležitost sama sobě, teď a tady.
Možná jsem prožívala bolesti, o kterých se nemluví snadno a už vůbec ne „do světa".
Možná začal existovat mezník mezi mnou a láskou.
Možná jsem nechtěla jen psát negativně/nesmyslně.
Možná jsem chtěla jen pozorovat a zúčastňovat se jen určitých věcí.
Možná jsem měla všeho dost.
A možná jsem jen neměla potřebu psát.
A možná se to změní, jako všechno.
S láskou
ED
PS. řečninu jsem, s odřenýma ušima, udělala. Už nikdy víc, neci.
