Je toho tolik, co bych mohla ztratit. Vše okolo mne existuje ve své nejkřehčí podobě. Odvahu, zlato, odvahu. Odvahu žít beze strachu ze ztráty, s péčí o to vše důležité a nádherné. Bez fanatického chtění, bez nesmyslné honby za méněcenným. Odpor k pošetilosti nebo přehnanému motivačnímu plácání. Jak být motivační a nenapsat větu, vyznívající jako bullshit. Toť otázka. Nemám odpovědi.
Má osobní bilance by vedla převážně k sebetrýznění. Světla je vždy méně oproti temnotě. Nebo jen temnota vždy vyznívá dramatičtěji a my se v ní vyžíváme.
Kde je ta pokora, o které všichni s pompézností hovoří. Proč jen nestačí přemýšlet a konat, proč se musíme pořád někomu zpovídat. Jak přežít bez úhony, jak vědět a snít. Táži se a zpytuji. I přes četná doporučení nejsem jiná. I přes svá osobní přemlouvání nejsem rozumná. Mám mít vždy emoce ve své moci a nemám.
Stále toho dost ve dvacetidvou letech nevím. A je to tak zřejmě správně.
