Snad katarze

"Možná ti závidí?"

"Proč by mi měla závidět?"

"No, tak proto, že jsi krásná, milá, hodná,..."

Taková komplimentová smršť se snesla od kamarádky na mou adresu. Je to hřejivé, je to vždy nečekané, milé,...

Opět jsem se přesvědčila, že mé vnímání mě samotné není zcela na rovině sebepřijetí. Stále existují vnitřní slepé uličky, které jsem nepřijala. A to jsem předpokládala v opak, poněvadž ve vzhledu jsem si jistá více (na mé poměry enormně), než kdykoli předtím. Vím, že to není jen o přijetí vzhledu, ovšem přikládala jsem mu tu největší možnou hodnotu. Poslední zkouškové období vyvolalo úkaz, kdy se z odhlašování z nejbližších termínů zkoušek, přihlašování se na vzdálenější, stal kolotoč. Stresující kolotoč. Nevěřila jsem v sebe, nevěřila jsem, že to zvládnu, že jsem schopná. Nevím, co mě to popadlo, asi se jen projevila nějaká nahromaděná flustrace. Pochybovačnost byl vždycky můj velký nešvar, teď ho po zkouškách vnímám více, než kdy jindy. Jako když víte, že máte v lednici lasagne, míjíte je, když si jdete pro jogurt, ale nikdy jim nevěnujete dostatečnou pozornost, než se zkazí. Prostě se mi zkazily lasagne a já je chci vyhodit. Chci být více silná, soběstačná a odvážná. Ale... to už jsem říkala tolikrát.

PS. Ty vado, ten příklad v lasagních... no, což, nechám ho tam. :D
PPS. Přikládám video ukazující, jak různorodé reakce mohou být na mířené prohlášení "Jsi krásný/á".

   S láskou