Můj zvětšující se špek na břiše je varovně zvedajícím se ukazováčkem - tak zase brzdi, jo. Abych opět plně projevila svou typicky ženskou (co si budeme nalhávat, ženy jsou v tomhle mistryně) "posedlost" po krásné postavě, začínám opět jíst střídmě, zdravěji a dávám vale nočnímu mlsání. Bože, si už připadám fakt blbě, pořád někam kloužu a nikde nezůstávám. Ale berme to spíše jako doplňující challenge k předchozímu článku, kde se snažím dát vale sebemrskačné nedůvěře v samu sebe. A ty, můj nejmilejší z nejmilejších doufám, že budeš držet basu se mnou, jinak se zbortí celé kontinuum *tato věta adresována mému drahému + test, jestli mě pilně čte*.
•••
Kroutím hlavou nad nutností umělosti. Netuším, zda je to můj rozmar, deformace nebo snad závist či obdiv. Při pohledu na přemalované obličeje, stále stejné pózy, chlad a nesmyslnost konání si připadám jako Karlík mezi Fialkou Garderobovou, Verukou Saltiny a ostatními postavami v Továrně na čokoládu. Měla bych dospět, všímat si své vlastní identity a nevnímat to. Ale když ona ta hodnocení ostatních tak svádíííí. Možná je to určitá společenská přirozenost, hodnotit lidi okolo Vás. No a díky ďábelskému internetu můžeme vesele drbat obří spektrum lidí.
Kaji se přede všemi, kteří jsou na mě teď naštvaní. Já vážně mám (bez vyhovorek) problém stíhat své prapodivné já, školu, lásku, rodinu a přátele. Všechny Vás miluju, záleží mi na Vás, vážím si Vaší trpělivosti. A PŘÍSAHÁM, že se polepším! ♥ ... vlastně i možná proto mám problém si všechno v hlavě uspořádat a opět pravidelně psát. Diagnoza: přehlcenost sama sebou. A kdo by se divil, že... studuji přece filosofii, obor napěchovaný otázkami a odpovědmi, teoriemi, obecnými jsoucny, Medvídkem Pú,...
•••
Statistiky mluví jasně - má nepravidelná aktivita, ne nějak zajímavý obsah, rozpolcenost a nejasnost směřuje k zániku blogu. A bude líp. Ovšem iluze o pozitivní převrat tímto článkem, mohu s klidným srdcem zničit.
Mějte se!
Mějte se!
