Velikonoce v plném proudu, jarní náladička se hrne do našich domovů, letní semestr je přibližně v polovině,... ale jinak se v celku nic moc neděje, spíše nic, než moc a když, tak je to negativní a nestojí to za řeč ventilovat do virtuálního světa, přijde mi, že to dělám poslední dobou nonstop. I když... zkusím to podat po svém, v trochu odlehčeném stylu.
Mezi těmi všemi čokoládovými zajíčky, které nám pobíhají po supermarketech již od ledna, se potulují děti. Ale kupodivu se nezajímají o ty roztomilé ušáčky, ale o to, kdo z kolemjdoucích jim dá "cígo".
Zeptají se mě a já je ignoruji, nikde nikdo, kdyby se na mě sesypali, nevím, možná bych se partě sedmi výrostků v rozmezí od devíti let do šestnácti ubránila a nebo taky ne. Každopádně za sebou po dotazu na "cígo" slyším: "... hej, chceš dělo?" ... "... no, ty píčo!" ... "... a ostatní jsem vypustila. Pokud si to přečtou, tak líbám a objímám *muck*.
Podotýkám, ani jeden z nich nebyl tmavé pleti. Když je člověk hovado, tak je hovado a ani národnost, atd. nemá co do činění s tím, že se chová jako hovado.
Tímto mi započaly mé Velikonoční prázdniny doma. V našem cca dvaceti tisícovém městě bych se měla obávat takových mamlásků a ve čtvrtém městě v ČR bych se měla cítit bezpečně? Spíše ne, v obou číhá nebezpečí, všude číhá, čeká na vhodnou příležitost. To bychom opravdu nesměli nic a nikde. Ať už jde o atentát nebo takové lidi.
Slunce v duši a krásné ničím nerušené Velikonoční svátky :)*
Vaše blogerka
