"Opravdu ho potřebuji?" - otázka, která mi nedává dlouhou dobu spát.
A odpověď? Ano, potřebuji ho chtít, takže ho potřebuji.
Tenhle (pro drtivou většinu, normálně smýšlejících lidí) nesmyslný monolog, je v mé hlavince, téma number one. Evička chce nový mobil. Nový, extra "vytuněný" mobil. Ne, nic, až moc extra, ale ani ne, moc málo. Takže u mě normální stav.
Money, money, money... potřebuji nějakého sponzora, dotující mé potřeby a touhy. Počítám, že cca padesát miliard by mohlo stačit. Jinak to nevidím.
To je koupení tutoho a támhletoho, no, a má maličkost jen přihlíží, jak se její osobní, peněžní prasátko vycucává z rezerv. Je to se mnou těžký... obhajovat se nemohu, protože všechno "cáluji" dobrovolně (, ale krk bych za to nedala, možná, že mě ovládá nějaký mimozemšťánek v hlavě a podvědomě mě nabádá: "Kup si to! Kup si to!").
Přiznávám bez mučení: jsem shopaholička. Ale uklidňuje mne zjištění, že nejsem na této planetě, s touto závislostí, sama. Jo, a také mě uklidňuje to, že Rebecca z oného filmu utrácela daleko horentnější sumy, než já. A měla na krku Derecka "Smíta", toho exekutora, což mě se vůbec netýká. Utrácím tak, že mi nic nezbude. Půjčky já zásadně neuznávám, jen v případě největší nutnosti - když si vezmu chytře peníze na cestu do školy, nikoli ze školy, tím pádem mi někdo musí půjčit = nutnost dostat se domů = půjčka nevyhnutelná.