středa 13. července 2016

Kvalita šťastného života

Bylo mi ctí nepřímo se zúčastnit jednoho profi focení charitativního kalendáře na podporu organizace Klub nemocných cystickou fibrózou. Jde konkrétně o každoroční záležitost s titulem "Slané ženy". Má velmi dobrá kamarádka ♥ se s touto nemocí narodila a celý svůj život bojovala, aby mohla žít bez obrovských omezení a peripetií, které jsou pro lidi s tímto onemocněním každodenním chlebem. Je to bojovnice s velkým srdcem a i právě proto se zrovna ona stala symbolem pro jeden z měsíců.

Focení probíhalo v luxusním hotelu v Praze. Našli jsme ho kupodivu hned, ale dostat se do něj už bylo horší, chodily jsme dokolečka jako párek splašených křečků. Po době, kterou si nedovolím odhadnout, jsme na vchod konečně narazily. My, jakožto chudé dívky políbené maloměstem, v luxusním hotelu, míjející se s lidmi v oblecích, kostýmcích a mobilem vyjednávajících kšefty za miliony, jsme kecly na pohovku u vchodu. Po chvilce sezení, obdivování prostoru a bohatého lidu jsme si všimly portýrá, který nás po očku pozoroval. Ano, už od pohledu jsme tam prostě nepatřily. Do teď doufáme, že jsme nevypadaly jako dvojka lehkých holek, co čekají na klienta. Ulevilo se nám, když se ve dveřích objevila skupinka žen a zavelelo se k výtahu. To si takhle čekáte na výtah a všimnete si nenápadného malého Pána v černém oblečení a v brýlích, o kterém si myslíte, že k Vaší delegaci nepatří. Po přesunutí do výtahu, už poznáte, že k delegaci patří a potom, co ho kdosi osloví "Roberte", zbystříte. Kamarádka se ještě teď směje mému výrazu, který jsem na ní vzápětí hodila: "Robert Vano???" ... "Ano, já ti to neřekla, myslela jsem, že jo..." ... "Eee... ne." Rozhovorová rychlovka a padla jsem málem do mdlob. Fotografická legenda. Světová špička. Žeru ho. A on je tak blííízko. Chování patnácky mi pomáhalo překonat to trauma štěstí.
Mezitím, co má maličkost čekala, až se má modelka nalíčí, přišel do místnosti a podal všem ruku, i mně, která byla pouhým doprovodem. Nestává se každý den, aby člověk takového formátu k Vám přišel a představil se pouze křestním jménem. Dostal mě. Osobností je skvělý. Umělecky je skvělý. Ještě teď se mi třese ruka při pomyšlení, že jsem měla tu čest si s ním (2x!!) potřást rukou.

A teď osobní vzkaz mé kamarádce: Nejraději bych tě umačkala štěstím, děkujuuuu! Celkově to byl jeden z těch dnů, o kterém si řeknete: "Tak ten stál za to."


Vaše ještě-teď-štěstím učurávající blogerka

2 komentáře:

  1. Evi, děkuju ti za krásný doprovod. :) Ano pořád vzpomínám na tvůj výraz, ale fakt jsem měla za to, že jsem ti to psala, ale podle výrazu asi jsem zapomněla :D
    Jsem ráda, že jsi z toho taky něco měla, alespoň zážitek. :) Slibuju na příštím focení ti to řeknu kdo mě fotí :D

    OdpovědětVymazat
  2. To je hezký článek.... Pana Vano bych taky ráda potkala a taky bych z toho byla paf, a to už mi daaaaavno není 15 :-)
    O všem? Ovšem!

    OdpovědětVymazat