Je tolik věcí, které mě ve štvou a nemohu s nimi nic udělat.
Jednání lidí, kteří si potřebují tak trochu "spálit čumák", aby věděli, poznali a poučili se. I když vím, jak moc mě to štvát nemá, tak si nemohu pomoc. Sama bych asi neuposlechla rady jiných, kteří by to se mnou mysleli dobře a chtěli by, stejně jako já jim, uštědřit tu bolestnou ránu. Na druhou stranu jsme mladí, žijeme každý sám za sebe.
Ten pocit, kdy byste některým nejraději vyškrábali oči, plivli jim do tváře a vylili na ně litry octa (nebo podobně nevábné látky), když se jen pokusí ublížit někomu, za koho byste byli schopni skočit do ohně.... ach jo, já snad nechci ani přihlížet, chci od toho daleko a ani nesledovat nějaké stupidní příspěvky na sociálních sítích předhazující opak toho, jak to s velkou pravděpodobností dopadne, prosím, ušetřte mě.
Vaše spekulativní blogerka
