Je dopoledne. Za poslechu Nirvany ve sluchátkách píši nový článek. Jsem sama na koleji, kéž by to tak bylo pořád. A všechno je tak nějak v neutrální pohodě.
Ale není to tak vždy. Ta kolejní atmosféra je někdy tak dusivá, že bych se nejraději sebrala a jela domů. Asi bych měla být ráda za "milost" nehádání se, ale ty chvíle ticha jsou snad i srovnatelné s bouřlivou domácností. Komunikace typu "Ahoj" - "Ahoj" se ani nedá považovat za projev bůhvíjakého výkonu, že (ale pozor, dříve jsme k tomu přidávaly i "Dobrou" - "Dobrou"). Řekla bych, že vina je na obou stranách, kdybychom vedly debakl, žádná nemůže vyhrát ani prohrát v tom, jak moc se snažila se s druhou spřátelit.
Na druhou stranu mne dostávají někteří ostatní kolejní lidé. Třeba náš ajťák je sympaťák od kosti, nečekala bych jeho pamatování si mé maličkosti, když mu do pokoje přijde za semestr celý oddíl koleje. A nebo někteří "beze jména", co se na Vás usmějí, podrží Vám dveře a pozdraví, i když Vás nikdy neviděli. Mně osobně takové reakce překvapují, protože dříve jsem se s tím nesetkala. Je hrozně milé sledovat, že existuje mezi studenty jistá forma vzájemné náklonnosti.
Jsem moc ráda za ty, kteří mě berou takovou, jaká jsem.
S přáním už jen slunečných dnů
Vaše blogerka
Jsem moc ráda za ty, kteří mě berou takovou, jaká jsem.
S přáním už jen slunečných dnů
Vaše blogerka
