pátek 19. června 2015

#zasesmutna #zasejeta

Nespím... myslím...

Tak strašně moc bych se chtěla stát filosofem. Otázka je, jestli na to skutečně mám a nebo mne nezabíjí právě to pomyšlení, že ne... 

Jsem až hnusně pochybovačná ženská. Mám v sobě formu jistého pesimismu, prorůstajíc jako kořeny stromu do celého mého života... vztahu, přátelství, rodiny,... až mám ze svého já strach. Působí hrozně. Nepředstavitelně odpudivě. Možná to je důvod, proč teď nepíši a nezveřejňuji články. Zkrátka na to teď nemám. Nemám, protože pochybuji nad vším, co souvisí se mnou.
Jaká je má úloha? Jaká je úloha tohoto blogu? Má je být. Blogu, že je, protože já jsem. Chci, aby byl, chci, aby žil jako já.

Nechci, aby byl smutný, ponurý, tak raději teď ho nechávám si (ne)žít vlastním životem.

Chtěla bych toho tolik udělat, tolik dokázat, tolik zvládnout. Jediná osoba, která mi brání jsem já. A zlobím se na sebe.

Možná už vám musím připadat jako duševně chorá. Rozpolcená, nevyzná se v sobě, není jako blogerky píšící pravidelně, srozumitelně, sluníčkově,...

Měla bych se už konečně dát do kupy. Prvním mým životním cílem byla maturita, kterou jsem mimochodem dala, i když s výsledky, které mne neuspokojují a druhým je dostat se na vysokou školu. Jedna škola se rozplynula v oparu nesplněného snu, druhá je za neviditelnou plachtou pochybností, jestli jsem to zvládla. Bojím se výsledku, který mi přijde doporučeným dopisem. Bude to buď výhra nebo prohra. Má radost nebo neuvěřitelné zklamání.
Doufám, že osud ke mně bude teď milosrdný, i když si to asi nezasloužím.



Mám vás ráda, mám ráda svůj blog.
Mějte se alespoň vy sluníčkově :))

Vaše blogerka





1 komentář:

  1. Nejtěžší je odpustit sama sobě, zkus to. :-) Pomáhá to, když se k tomu dostaneš.

    OdpovědětVymazat