Miluji ten pocit svobody, kdy neřešíte nic, než jen své milé okolo sebe. Ty chvíle jsou tak boží, že jsem ochotná pro ně zanedbávat blog a neomlouvat se za to.
Lístek ve schránce s pokutou do knihovny tvrdí, že nejen blog zanedbávám, ale dovolím si projevit nesouhlas, protože tu knihu ještě nutně potřebuji, tyhle resty dostávám skoro pořád a mé rozlítané a hektické já si zkrátka jede a jede a zapomíná a opomíjí vše, co není důležitější, než činnost zvaná "koupě baterek v elektru". Toto zařazení se vyhodnocuje spíše v mém povědomí, tak kam se moc lézt nedá. Takže tak.
Každopádně nezahálím a užívám. Snažím se vnímat více a zároveň méně, najít míru, učit se od ostatních, věci si tolik přehnaně nebrat a neřešit. Jediná záležitost, která skutečně hapruje je spánek. Nespat, pařit, nespat, povídat, nespat, užívat, nespat, žít. Energie na to všechno je ze spánku, což nekoresponduje, takže jsem takový lehký zombík se sklony k sebemrskačství.
Všímám si kliše, všímám si idiocismu, všímám si závisti,... takový ten věčný závoj temné společnosti nutící (nebo snad nenutí?) lidi dělat a říkat věci nepatřičné, nemístné, falešné a k zblití. Hold jsme všichni svým vlastním způsobem prohnilí a nepochopitelní, je třeba to vztáhnout na všechny a odlišit míru zkaženosti.
*má mysl, při psaní tohoto článku, byla sponzorována hudbou od mega úža super kapely "She wants a revenge", nadpis je jejich skladba*
Mějte se božsky
