Temné uličky Plzně... třeste se nad děsem a běsem velkoměsta!
Nejen, že existují záludnosti v podobě zapeklitých cest k místu určení, ale při cestě temnými zákoutími narazíte na všelicos. Zaplivané, zaprděné, zapáchající,... z daleka jsem ještě neviděla určitě to nejhorší, ale tak, začínám postupně zabředávat do tajů tohoto, na mé skromné poměry, velkoměsta.
S úlevou jedu druhý den domů, těšíce se na vlídnou náruč maminky, sedím v kupé s pánem okolo třiceti a jeho malých asi čtyřletým synáčkem. Chlapeček je živost sama, skáče po ležícím tatínkovi, pořád vydává nějaké zvuky, povídá, hraje si,... pár vět s pánem prohodím o škole a kam jedu. V pohodě. Po asi půlce cesty si všimnu, že je klid, ohlédnu se a klučík na mě upírá svá tmavě modrá očka. Usměji se a dál koukám z okénka vlaku. Po další chvilce slyším "Paní?" - "Ano?" - a začne povídal roztomilou řečí o svých sourozencích, že sestřička Zuzanka je holčička a tak.
"No, já jsem taky holka." snažím se o zpětnou vazbu.
"Ne, ne, vy jste paní." - :D -
"... a máte hezké vlasy a oči a boty..."
"Jé, tak to děkuji." *tetelím se blahem nad tak roztomilou poklonou*
*tatínek se uculuje*
"A pojedete potom ještě s námi tím (výlukovým) autobusem?"
"Ano, pojedu."
"No... protože já vás mám rád."
... to už se do rozhovoru vmísí jeho smějící se tatík - "Ty na to jdeš teda hopem."
Mankote! :D ... to byla jedna z nejlepších cest ve vlaku, co jsem kdy zažila :D ...
Dětská nezkažená dušička. Vnímat svět očima zatím neovlivněného dítka, no, nynynky. Škoda, že si již všichni nepamatujeme tento druh vnímání. Čistota, vnímavost, nevinnost, přímočarost,...
s láskou mou vlastní
