Pozdrav mě, když to dokážeš

"Základ slušnosti je pozdravit člověka, kterého znám." - myslím si, ale koukám, že asi myslím jinak, než někteří...

Takže to neplatí pro všechny a stačí jen pohled do očí druhého, rychlý pohled jinam a máte pocit, že jste asi spadli z Jupitera...

Lidské osudy se proplétají, vznikají, zanikají zamotávají se,... 

Mrzí mne některé "rozkmotření". Mnohaleté přátelství, které se rozplynulo v nenávratnu... je mi z toho smutno. Není ve mě nenávist ani nic podobného, ale nikdy bych se asi neodhodlala, v tomto případě, udělat první krok k udobření, protože se na to necítím. Nemám potřebu ani nutkání. Těším se na den, kdy ten onen člověk na podstatu toho, že se nebavíme přijde sám. Možná jsem úzkoprsá... ale... nebudu nikomu lézt do zadku. Někdo bude namítat, je to zbytečné, aktuálně jsem rozhodnutá vyčkat na hlas druhé strany.

U tolika případů se mi chce zakřičet: "Odvahu, lidé, odvahu! Pozdrav nebolí, neseběhnou se na vás veverky, nevrhne se na vás naše hezu kočička Růženka, aby vás zbančila!" ... ale tak... přežiji to, ale příjemné to není... každopádně kdo nemá "koule" (jinak to nešlo napsat) na pozdrav tak nevím, no... je to přeci jen to nejmenší.

Ale abych nebyla za světce, tak mám i já hrstku lidí, cca 4, které bych nepozdravila. Vím, jací jsou, oni to ví také a obě strany jsme spokojené.

...
Krátký článek, který jsem zkrátka musela vydat... budu se snažit přispívat častěji a delší články, mějte se překrásně, mám vás ráda ♥

Vaše speciální blogerka