Z vlastní zkušenosti vím, že být až moc osobní na blogu, nedělá dobrotu. Ale někdy jsou chvíle tak těžké, že vypsat se z bolesti je snad nejlepším lékem...
Každý chybujeme. Vědomě i nevědomě. Nejsme dokonalí, nejsme bohové. Když uděláme chybu, čekáme buď odpuštění nebo zatracení. Bohužel pro mne, nikdy si nejsem jistá odpuštěním, a tak čekám zatracení v podobě ztráty, bolesti,...
Nikdy nevím, jak se mám omluvit. Prosté "promiň" většinou nestačí. Zkrátka nestačí. Jak se máme omluvit tak, aby hodnota omluvy byla srovnatelná s naším činem?
Vždy se cítím tak... zle a odporně. Mé já prožívající bolest až moc intenzivně nemá potřebu takovou bolest otupovat. Cítím ztráty, které se rozhodně nenajdou v nálezech. Nenajdou se již nikde a zůstává po nich v srdci ohromná díra o velikosti vesmíru.
Někdy jsem jako opravdové prokletí. Poslouchat mé řeči, vyjít mi vstříc, dát mi kus ze sebe,... někteří mne opouští a já si to vykládám jako své selhání, že jsem je nějak odradila nebo snad znechutila, že je to jen a jen má chyba. A asi je. Nevím.
Cítím se jako... ponožka s mnoha záplatami. Až nátlak bolesti opravdu nevydržím, záplaty se přetrhají a... nevím, co se stane. Možná uvidím svět jinak, jako silná žena, co se ničeho nebojí, před ničím se nestresuje,... někdy svět ve kterém žiji nenávidím, někdy miluji, ale vždycky! jsou tu pomyslná světla, která mi říkají "Vydrž!". Říkají to hlasem uklidňujícím, ale rázným. Hlasem pochopení a síly. Síly, která mi dodává odvahu.
Neprožívejte bolest tak jako já, je to strašné...
Vaše smutná blogerka
