5/14/2014

Vypsat se...

... ze všeho...
... zaprvé bych se chtěla moc omluvit všem, co čekají na nové články.
... za druhé, chci, aby se stalo něco, co přiměje každého zapřemýšlet nad tím, jestli někomu neubližuje.
... a za třetí... píši. O tom, jak se ve vteřině může stát, že přijdete o kamarádku. O kamarádku, které jste svěřovali nejniternější pocity. O kamarádku, která neváhala, vám lhát. Hrát si na vrbu a přitom, tím vše z vás dostat, aby mohla udeřit na tom nejcitlivějším místě. O tu, která vám přebere kluka, kterého jste měli rádi a záleželo vám na něm, ale jemu, na vás ne. O tom, jak se pravdu dozvíte od lidí, co vás mají opravdu rádi a nemohou se dívat na to, jak je vám ubližováno. O tom, jak se pravdu dozvíte, ale podstata vám dojde, až potom. O sesypání se, o strašném pocitu zrady, neschopnosti boje, o bezvědomí... o tom, jak vás nejvíce mrzí ztráta kamarádky, ne kluka. Kamarádky, o které, jste si mysleli, že ji můžete věřit. Že jste našli spřízněnou duši, která vám rozumí a která, vám chce pomoc. Jenže vám pomůže jen k bolesti, s klukem v zádech, na kterém, vlastně už, nezáleželo dříve. Kluk, který nemá odvahu se s vámi rozejít. Kluk, který je... malým dítětem, kterému bylo dáváno, až moc nebo, až moc málo. O tom, že ty dva si k sobě mohli najít cestu mnohem dříve před dívkou, která byla, jen, jako povyražení, záplata. Mohli jí ušetřit mnohá trápení. Mohli k ní být upřímní, bez falše. Bez zbytečných pocitů nejistoty, chyb, špatného přemýšlení,... bez pocitu nenávisti. Nenávisti, která je jako čepel ostré dýky. Dýky, která vám trhá srdeční tepny, aniž byste, vykrváceli. Aniž byste věděli, proč vás to všechno, tak strašně moc, zasáhlo... proč, nad tím vším, jen, nejde mávnout rukou a jít dál. Dál po cestě, správné cestě... té mnohem šťastnější. Na té, na které to vůbec nebolí.

nenechávejte za sebou zlomené duše
Vaše blogerka