Dosáhnout svého cíle... nádherná představa. Na konci cesty k cíly je sladké vítězství, v podobě dosaženého snu. Jenže, ach ta cesta.
Celou cestu v autobuse (kéž bych ho já blbka nedoběhla) jsem v ruce žmoulala kus nehtu, který jsem si samou nervozitou ulomila. A proč vlastně? Protože jsem byla nervózní z toho, co přijde až autobus zastaví na mé zastávce a já budu mít nutkání dát se do řeči v jedním "oným". Když bus zastavil, kamarádka mě doslova strkala, abych hned šla a já nejdříve nechtěla, potom jsem vzala nějaké zbytky odvahy a... nedokázala jsem to. Taková prekérnost! Doma jsem snad ušla pět kilometrů po pokoji, než jsem se dala do kupy, co mě to vlastně popadlo.
Dnes každý den čelíme zklamáním, odmítnutím,... a každý máme z těchto věcí strach s jinou intenzitou. Z našich zkušeností máme prožitou obranu proti takovým věcem. Vracela jsem se v ději a došlo mi, že jsem v tu chvíli prožívala záblesky pocitů jako, nemá to cenu, stejně by tě nechtěl, nesnaž se, budeš ziskovat další zklamání? A potom: vždyť se na tebe ani nepodíval, pak za tebou ani nešel a šel radši jinudy, má beztak úžasnou holku.
Nemám se za to ráda. Chci být odvážná a všechno překonat tak, abych se tolik netrápila, nemučila, dělala správná rohodnutí,... jenže to by asi nebyl život. Někdo má život snažší a někdo zamotanější, ale stejně se s ním každý musíme poprat, bolest si najde cestu do každého životního příběhu.
"O radost se člověk dělí, zatímco smutek nosí sám."
Jan Spálený
 |
| ... |
